Práce se dotýká všech rovin lidského bytí a přesahuje tak povrchní činnost na viditelné rovině. Vždy také obsahuje duchovní rozměr. Naše vnější působení účinkuje zpětně na naše pocity a naši duši. Má velký význam, zda svou práci zažíváme jako smysluplnou, či zda jsme vnitřně lhostejní nebo dokonce pokládáme své jednání za nemorální a odmítáme ho.
Kreativita a poslání, ale také
utrpení, stres a závislost
V každé době nalezneme vedle sebe společenské a osobní podmínky, které umožňují zakusit práci jako kreativitu a poslání, ale také podmínky, za kterých je práce vnímána jako utrpení, stres nebo závislost. Práce, „abych vydělal peníze“ nebo „měl práci“, představuje jednostranný přístup k práci. Stejně tak jednostranná je představa, že práce slouží především sebeuskutečnění nebo mě musí vždy bavit. Někteří lidé své pracoviště využívají k vykonávání moci. Pro náš podvojně prožívaný svět černé a bílé, radosti a utrpení, je podstatné, aby byl pro úplnost zahrnut vždy také opačný pól. K moci patří péče o druhé. Proti úsilí stojí odpočinek. Duchovní pojetí práce je komplexní a zahrnuje právě také tuto polaritu, stejně jako napětí mezi působením ve světě a péčí o vlastní duši.
Prací pokračujeme
v díle Stvořitelově
V křesťanském pojetí práce se člověk podílí na stvořitelské moci Boží. Nejde o pouhou povinnost pracovat, kterou Bůh lidem uložil. Naopak - práce má v sobě hlubokou hodnotu. Způsobuje zdokonalování světa. Vytváří struktury solidarity, a má význam pro lidskou komunikaci a vytváření společenství. Pracující lidé mají být přesvědčeni, „že svou prací pokračují v díle Stvořitelově, jsou na prospěch svým bratřím a přispívají osobním přičiněním k uskutečnění Božího plánu v dějinách“ (Druhý vatikánský koncil - konstituce Gaudium et spes. čl. 34).
