Chcete se setkat s někým, kdo pro vás hodně znamenal? Nevíte, kde teď bydlí, ztratili jste na něj kontakt? Hledáte svoji bývalou studentskou lásku? Rádi byste po letech někomu poděkovali nebo se mu omluvili, ale nevíte jak? Nevadí. Česká televize vám pomůže. Stačí jí svěřit svůj příběh a přijít před televizní kamery. Nová talk show Báry Kodetové s poetickým názvem Pošta pro tebe vám toto setkání zprostředkuje.
Člověk je tvor zvídavý, i když v tomto případě spíš zvědavý, a tak když vám u dveří zazvoní „vysmátý“ pošťák Ondřej a zve vás do televize, asi málokdo odolá. Pro někoho se tím navíc splní životní sen: být viděn v televizi. Já jsem zase neodolal a Poštu pro tebe jsem si ze zvědavosti pustil. Na konci pořadu obecenstvu v televizním studiu tekly po tváři slzy dojetí, někteří i povstali a tleskali - a já se rozpačitě drbal v zátylku.
Zprvu jsem nevěděl, co mi na tomto lidumilsky se tvářícím pořadu tolik vadí – co je špatného na tom, že se lidé touží usmířit, nalézt dávnou lásku, někomu poděkovat? Snad nic, některé věci je dobré i podporovat - třeba odpouštění má patřit k hlavním rysům křesťanů. Ale právě s odpuštěním je zde nakládáno velmi lacině, nezrale, dryáčnicky a vlastně velmi nezodpovědně. A to je důvod, proč se takovým pořadem v KT vůbec zabývat.
UKÁZAT SE JAKO DOBRÁK
To, co mi na Poště pro tebe vadí nejvíc, není přebujelost citů (tu najdeme v každé telenovele či seriálech), ale jejich pokrytecké zneužívání. A teď nemyslím jen na ty naivní zoufalce, kteří se vrhají před kamery a sdělují celému národu, jak nezvládli tu či onu životní situaci. Často se přitom sami dojmou až k slzám - za vydatné podpory moderátorky, která si chvíli hrůzou odsedává a vzápětí bere hosta za ruku, chvíli třeští oči a hned zase přítomné sladce konejší. Takto si pohrává s dotyčným nešťastníkem a otázkami typu „A jak to soužití konkrétně vypadalo?“ mámí další a další intimnosti.
Odměnou „odvážlivce“ za tento duševní striptýz je to, že je představen „v lepším světle“, a navíc moc neriskuje - má totiž šanci podat vlastní verzi svého příběhu a ukázat se jako dobrák, který se chce usmířit. Bohužel stejnou šanci nemá druhá strana: tito lidé do pořadu přicházejí, aniž tuší, co je zde čeká. Ještě na pódiu jsou udržováni v nejistotě a pak na ně vybafne tvář člověka, který jim nějak ublížil. Když tito lidé celou trapnou situaci „neustojí“, odcházejí s pověstí necitů, lidí neochotných se usmířit, tvrďáků, kteří neumějí odpouštět. A takto ocejchováni jsou nejen před televizním národem, ale hlavně pak ve svém městečku, ve vesnici, v ulici či v domě, kde jejich sousedi do té doby netušili, co se odehrává za zdí. Teď to vědí, i když ve skutečnosti znají jen půlku pravdy - a kdoví jestli. A ten, kdo způsobil mnoho bolesti, je nyní v očích všech dojemným hrdinou.
ODPUŠTĚNÍ JAKO ZBOŽÍ
Udělat pořad o odpuštění a usmíření je jistě bohumilá věc, viděl jsem již několik zdařilých dokumentů na toto téma, ale v pořadu Pošta pro tebe se děje cosi opačného - téma odpuštění je tu zneužíváno jako levné zboží pro zábavu, pro potěchu čumilů a pro vyšší sledovanost veřejnoprávního média.
Pořad však ukazuje, jak povrchní a velmi nezralé představy o odpuštění panují i mezi lidmi. Vždyť odpuštění není věc na povel ani zkratová záležitost, nedá se vynutit televizními kamerami ani citovým vydíráním. Je událostí spíše intimní, ale především jde o věc, která chce svůj čas, která musí uzrát – nejde přece o chvilkový pocit, ale o hluboký a vědomý postoj. Udělat z něho pavlačovou zábavu pro čtvrteční večer je známkou hlouposti nebo vypočítavého pokrytectví.
Schopnost odpouštět patří k nejtěžším životním krokům - a to i u křesťanů, kteří mají odpuštění jaksi „v popisu práce“. Když se jednoho mého známého kněze ptali, co je pro život křesťana nejdůležitější, odpověděl: „Pokud se naučí modlit a odpouštět, tak se o takového člověka nebojím.“ V pořadu Pošta pro tebe je však odpuštění veřejně vnucováno těm, kteří na něj často nejsou vůbec připraveni a jsou vzniklou situací spíš zaskočeni a zahnáni do kouta. Zároveň jsou i poníženi, neboť se jejich domácí špinavé prádlo propíráza jejich zády před televizními kamerami. To vše je ale také daň za jejich počáteční zvědavost. Až kamery zhasnou, až se to dotyčným „obětem“ rozleží v hlavě, pak se možná odehrají další rodinné tragédie. Možná, že tento pořad jim přerval ty poslední nitky vztahů, zabil tu poslední naději na usmíření, k mnoha bolestem přidal i pocity nesmazatelné hanby.
Někteří namítnou, že se zde odehrají i milá a radostná setkání, jenže kvůli nim by takový pořad asi nevznikl. Tato tuctová setkání (např. že chci někoho pozvat na pivo) by určitě diváky k televizní obrazovce „nepřikovala“, slouží spíše jen jako výplň k uvolnění po emotivně silném výstupu. Jistě existují i mnohem horší televizní pořady, ale právě pořady typu Pošta pro tebe, které se tváří seriózně, naleptávají lidskou citlivost a dobrý vkus víc než evidentní blbosti. Je dobré si to uvědomit a vědět, co říci pošťákovi Ondřejovi, kdyby náhodou zítra zazvonil u vašich dveří.
Možná už zítra u vás někdo zazvoní s obálkou nadepsanou Pošta pro tebe.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
***
Další text k tématu: Pošta pro tebe - nešťastný pořad ČT?
Aneb Reality show na úkor lidí, kteří o to nemají zájem
Člověk je tvor zvídavý, i když v tomto případě spíš zvědavý, a tak když vám u dveří zazvoní „vysmátý“ pošťák Ondřej a zve vás do televize, asi málokdo odolá. Pro někoho se tím navíc splní životní sen: být viděn v televizi. Já jsem zase neodolal a Poštu pro tebe jsem si ze zvědavosti pustil. Na konci pořadu obecenstvu v televizním studiu tekly po tváři slzy dojetí, někteří i povstali a tleskali - a já se rozpačitě drbal v zátylku.
Zprvu jsem nevěděl, co mi na tomto lidumilsky se tvářícím pořadu tolik vadí – co je špatného na tom, že se lidé touží usmířit, nalézt dávnou lásku, někomu poděkovat? Snad nic, některé věci je dobré i podporovat - třeba odpouštění má patřit k hlavním rysům křesťanů. Ale právě s odpuštěním je zde nakládáno velmi lacině, nezrale, dryáčnicky a vlastně velmi nezodpovědně. A to je důvod, proč se takovým pořadem v KT vůbec zabývat.
UKÁZAT SE JAKO DOBRÁK
To, co mi na Poště pro tebe vadí nejvíc, není přebujelost citů (tu najdeme v každé telenovele či seriálech), ale jejich pokrytecké zneužívání. A teď nemyslím jen na ty naivní zoufalce, kteří se vrhají před kamery a sdělují celému národu, jak nezvládli tu či onu životní situaci. Často se přitom sami dojmou až k slzám - za vydatné podpory moderátorky, která si chvíli hrůzou odsedává a vzápětí bere hosta za ruku, chvíli třeští oči a hned zase přítomné sladce konejší. Takto si pohrává s dotyčným nešťastníkem a otázkami typu „A jak to soužití konkrétně vypadalo?“ mámí další a další intimnosti.
Odměnou „odvážlivce“ za tento duševní striptýz je to, že je představen „v lepším světle“, a navíc moc neriskuje - má totiž šanci podat vlastní verzi svého příběhu a ukázat se jako dobrák, který se chce usmířit. Bohužel stejnou šanci nemá druhá strana: tito lidé do pořadu přicházejí, aniž tuší, co je zde čeká. Ještě na pódiu jsou udržováni v nejistotě a pak na ně vybafne tvář člověka, který jim nějak ublížil. Když tito lidé celou trapnou situaci „neustojí“, odcházejí s pověstí necitů, lidí neochotných se usmířit, tvrďáků, kteří neumějí odpouštět. A takto ocejchováni jsou nejen před televizním národem, ale hlavně pak ve svém městečku, ve vesnici, v ulici či v domě, kde jejich sousedi do té doby netušili, co se odehrává za zdí. Teď to vědí, i když ve skutečnosti znají jen půlku pravdy - a kdoví jestli. A ten, kdo způsobil mnoho bolesti, je nyní v očích všech dojemným hrdinou.
ODPUŠTĚNÍ JAKO ZBOŽÍ
Udělat pořad o odpuštění a usmíření je jistě bohumilá věc, viděl jsem již několik zdařilých dokumentů na toto téma, ale v pořadu Pošta pro tebe se děje cosi opačného - téma odpuštění je tu zneužíváno jako levné zboží pro zábavu, pro potěchu čumilů a pro vyšší sledovanost veřejnoprávního média.
Pořad však ukazuje, jak povrchní a velmi nezralé představy o odpuštění panují i mezi lidmi. Vždyť odpuštění není věc na povel ani zkratová záležitost, nedá se vynutit televizními kamerami ani citovým vydíráním. Je událostí spíše intimní, ale především jde o věc, která chce svůj čas, která musí uzrát – nejde přece o chvilkový pocit, ale o hluboký a vědomý postoj. Udělat z něho pavlačovou zábavu pro čtvrteční večer je známkou hlouposti nebo vypočítavého pokrytectví.
Schopnost odpouštět patří k nejtěžším životním krokům - a to i u křesťanů, kteří mají odpuštění jaksi „v popisu práce“. Když se jednoho mého známého kněze ptali, co je pro život křesťana nejdůležitější, odpověděl: „Pokud se naučí modlit a odpouštět, tak se o takového člověka nebojím.“ V pořadu Pošta pro tebe je však odpuštění veřejně vnucováno těm, kteří na něj často nejsou vůbec připraveni a jsou vzniklou situací spíš zaskočeni a zahnáni do kouta. Zároveň jsou i poníženi, neboť se jejich domácí špinavé prádlo propíráza jejich zády před televizními kamerami. To vše je ale také daň za jejich počáteční zvědavost. Až kamery zhasnou, až se to dotyčným „obětem“ rozleží v hlavě, pak se možná odehrají další rodinné tragédie. Možná, že tento pořad jim přerval ty poslední nitky vztahů, zabil tu poslední naději na usmíření, k mnoha bolestem přidal i pocity nesmazatelné hanby.
Někteří namítnou, že se zde odehrají i milá a radostná setkání, jenže kvůli nim by takový pořad asi nevznikl. Tato tuctová setkání (např. že chci někoho pozvat na pivo) by určitě diváky k televizní obrazovce „nepřikovala“, slouží spíše jen jako výplň k uvolnění po emotivně silném výstupu. Jistě existují i mnohem horší televizní pořady, ale právě pořady typu Pošta pro tebe, které se tváří seriózně, naleptávají lidskou citlivost a dobrý vkus víc než evidentní blbosti. Je dobré si to uvědomit a vědět, co říci pošťákovi Ondřejovi, kdyby náhodou zítra zazvonil u vašich dveří.
Možná už zítra u vás někdo zazvoní s obálkou nadepsanou Pošta pro tebe.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
***
Další text k tématu: Pošta pro tebe - nešťastný pořad ČT?
Aneb Reality show na úkor lidí, kteří o to nemají zájem
