Lepší řešení, než má Bůh

Pokušení je pokus
hledat lepší řešení,
než to Boží...

K srdci každého promlouvá jemný Boží hlas

V hloubce své bytosti může každý člověk zaslechnout tichý jemný Boží hlas, který říká: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi má milovaná dcera, v tobě mám zalíbení.“ Je to tentýž hlas, který dal život prvnímu člověkovi. A tento stejný hlas promlouvá ke všem lidem a chce je vést k naplněnému životu. Je to nepřetržitý hlas lásky, který zaznívá z věčnosti. A kdykoli ho zaslechne, obdrží život a lásku. Když tento hlas slyším, vím, že jsem doma u Boha a nemusím se ničeho bát.

Jako milované dítě svého božského Otce se spoléhám, že „i kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla“ (Žl 23,4). Jako milované dítě od Boha „zadarmo dostávám“ (srov. Mt 10,8), proto mohu i sám  nezištně dávat. Jako milované dítě mohu druhé lidi těšit, povzbuzovat, napomínat a dodávat odvahu, aniž bych se musel bát odmítnutí nebo od lidí potřeboval neustálé ujišťování. Jako milované dítě mohu dokonce trpět i pronásledováním, aniž bych toužil po odplatě, a přijímat od druhých chválu, aniž bych na ní závislý. Jako milované dítě mohu být třeba i mučen a zabit, aniž bych pochyboval o tom, že láska od Boha, která se mi dává, je silnější než smrt. Jako milované dítě mám svobodu žít a dávat život, ale mám také svobodu při tomto dávání života zemřít.

Hledáme ale „lepší řešení“

Jako milované dítě mám ale i svobodu od Boha se odklonit a žít jen podle svých představ a ze svých vlastních sil.

Mnohdy tak opakovaně odcházíme z domova od Boha. Vyhýbáme se jeho žehnajícím rukám a utíkáme do vzdálených míst, kde hledáme lásku a naplnění dle svých představ. V tom spočívá velká tragédie mého života i životů dalších lidí. Nějak jsem ohluchl vůči hlasu, který mě nazývá milovaným synem; opustil jsem místo, kde tento hlas mohu zaslechnout; odešel jsem v zoufalé naději, že někde jinde najdu to, co přehlížím doma. Hledám nějaké „lepší řešení“, než to Boží.

Zní to neuvěřitelně. Proč bych odcházel z místa, kde mám a slyším vše, co potřebuji? Čím víc o tom přemýšlím, tím více si uvědomuji, že skutečný hlas lásky je velmi tichý a jemný, promlouvá ke mně v nejskrytějších místech mé bytosti. Není to hlas hřmotný, který by se mi vnucoval a vyžadoval pozornost. Je to jemný hlas, který zaslechnou jen ti, kdo mu dovolí, aby se jich dotkl. Takto to poznal i prorok Eliáš, když vystoupil na horu, aby se setkal s Bohem. Nejdříve přišla vichřice, ale Bůh v ní nebyl. Pak přišlo zemětřesení, ale Bůh v něm rovněž nebyl. Následoval oheň, ale ani v něm Bůh nebyl. Nakonec přišlo něco velmi něžného – jedni tomu říkají jemný vánek a jiní tichý hlas. Když to Eliáš pocítil, věděl, že Bůh k němu přišel. V Boží něžnosti byl hlas dotekem a dotek hlasem (srov. 1 Král 19,11-13).

Hlas reklamy a hlasy nejrůznějších s-vůdců

Existuje mnoho jiných hlasů, které jsou hlučné, plné slibů a jsou velmi svůdné.

Tyto hlasy říkají: „Ty sám nejlíp víš, co je pro tebe dobré“, „U nás najdeš své štěstí“, „Pomoz si sám“, „Jdi a dokaž, že za něco stojíš!“  Dokonce sám Ježíš krátce poté, co uslyšel hlas, který ho nazval milovaným Synem, byl odveden na poušť, aby slyšel i tyto druhé hlasy. Říkaly mu, aby si lásku zasloužil tím, že bude úspěšný, populární a mocný.

I já toto hlasy moc dobře znám. Jsou se mnou stále a vždycky zasáhnou až ta nejniternější místa mého bytí, kde pochybuji o své dobrotě a ceně. Podsouvají mi, že nebudu milován, když si to nezasloužím úporným úsilím a pilnou prací. Chtějí po mně, abych dokázal sobě i jiným, že jsem hoden lásky, a pobízejí mě k dělání všeho možného, jen aby se mi dostalo přijetí. Hlasitě se tak snaží popírat zákonitosti opravdové lásky.  A tak opouštím domov pokaždé, kdykoli ztratím víru v hlas, jenž mě nazývá milovaným synem, a vydám se za hlasy, které mi nabízejí spoustu cest, jak získat vytouženou lásku. Tyto hlasy každý z nás vnímáme téměř od chvíle, kdy jsme začali slyšet. Přicházejí už prostřednictvím rodičů, přátel, učitelů a kolegů, ale především prostřednictvím médií, která nás obklopují. Říkají nám: „Buď hodné dítě“. „Podívej se na děti ve tvém okolí, dokaž, že jsi lepší!“ „Pokud dostaneš špatnou známku ve škole, nechoď mi na oči.“ Později pak: „Jaké máš konexe?“ „Určitě se chceš stýkat s takovými lidmi?“ „Neukazuj slabost, druzí toho zneužijí!“ „Kolik vyděláváš?“…

Dokud zůstanu ve spojení s hlasem, který mě nazývá milovaným dítětem, jsou tyto otázky a rady neškodné. Ale když zapomenu na hlas té základní nepodmíněné lásky, pak mohou ty zdánlivě nevinné rady snadno ovládnout můj život a zavléci mě do „daleké země“ daleko od Boha. A lehko poznám, kdy se tak děje. Když mé srdce začne ovládat hněv, závist, zatrpklost, žárlivost, touha po odplatě, tak se mi odhaluje křehkost mé víry v to, že jsem milovaný člověk, v němž sám Bůh má zalíbení. Tolik se bojím, že mě druzí nebudou mít rádi, budou na mě svalovat vinu, odstrčí mě, opomenou, budou mě ignorovat, pronásledovat a možná mě i zabijí, že stále jen vymýšlím strategie, jak bych se ubránil. Tím si buduji lásku podle svým zkreslených představ. A když toto dělám, vzdaluji se z domova dobrého Boha a přebývám v „daleké zemi“.

Konec velkého útěku za lepším řešením

Když se zadívám na Rembrandtův obraz „Návrat marnotratného syna“, vidím, že se tu odehrává závažná událost, která znamená konec velkého útěku z domova za hledáním lepšího řešení.

Na obraze láskyplně pokládá otec ruce na ramena svého syna, který se vrátil z „daleké země“. A mně se zdá, že se ty ruce ke mně vztahovaly stále, i když já jsem byl od Boha daleko. Bůh nikdy nenechal své ruce klesnout, nikdy neodmítl své požehnání, nikdy mě nepřestal. Ale Otec ho nemohl donutit, aby zůstal doma. Nemohl svému milovanému synu nutit svou lásku. Musel ho nechat svobodně odejít, i když znal bolest, jakou to způsobí jemu i synovi. Právě láska mu zabránila v tom, aby syna přinutil zůstat doma; láska ho propustila a dovolila mu, aby začal vlastní život, i za cenu rizika, že ho ztratí navždy.

Zde se odkrývá tajemství mého života. Jsem natolik milován, že mohu svobodně z domova odejít. Požehnání je tu neustále, od počátku. Odešel jsem od něj, častokrát se od něj vzdaluji. Ale Otec mě pořád vyhlíží se vztaženýma rukama, aby mě znovu přijal zpátky a mohl mi zašeptat do ucha: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“