Naše děti dostaly k Vánocům kluzku – to je takový plastový snowboard pro malé děti, jen se na to stoupne a jede… Při první příležitosti se bráchové hrnuli ven celí žhaví to vyzkoušet.
Sledovala jsem je z okna (podle reakcí sousedů ne sama) a výborně jsem se bavila. Starší celkem brzy přišel na to, jak se nezabít, ale mladší – to byl kabaret s názvem „Jak padat na sto způsobů“! Nahoře zaujal suverénní profesionální postoj, který odkoukal od bráchy, ujel slavně jeden metr a pak už následovaly nesčetné variace krkolomných pádů – nejčastěji na nos. Čekala jsem ho tak do deseti minut zničeného doma, ale to jsem se mýlila!
Po hodině jsem znovu navštívila pozorovatelnu u okna a s úžasem a obdivem sledovala toho nezdolného ducha v malém těle. Styl stále stejný: nadějný postoj – metr jízdy – prásk! A pořád dokola, za dvě hodiny snad stokrát! Fascinovalo mě, jak bleskově se dole posbíral a s nezlomnou nadějí a nadšením se drápal zas nahoru vstříc dalšímu střemhlavému pádu!
Nestalo se ani jednou, že by nespadl.
Když se pak kluci hladoví přiřítili domů, mrňous byl velice spokojený a rozjařený, nějaký neúspěch si vůbec nepřipouštěl. Večer padli oba do postele a já jsem v tichu přemýšlela…
Tak tohle se chci naučit, takhle to přece dělali všichni lidé, kteří v životě něčeho dosáhli a něco dokázali. Koncentrace na „metr jízdy“, nevyhnutelně počítat s pády a nevzrušovat se jimi, a bleskové vstávání a zase znovu vpřed!
Chce to ale pořádně silný motiv, velkou pokoru a vytrvalost…
Kéž nás to naše soustavné padání v mnoha oblastech nezlomí a neotráví a kéž jsme milosrdní k pádům svých nejbližších – dětí, partnerů, kolegů a všech dalších bližnch.
