Co prozradí obyčejná hádka

Každý někdy slyšel hádku. Někdy to může být zábavné, jindy jen prostě nepříjemné. Ať už je jakákoli, nasloucháme-li tomu, co lidé říkají, dozvíme se něco velmi důležitého. Uslyšíme třeba: „Jak by ses cítil, kdyby to někdo udělal tobě?“ – „To je moje místo, já tu byl před vámi.“ – „Nech ho na pokoji, vždyť ti nic nedělá.“ – „Co se tam cpete jako první?“ – „Dej mi půlku toho pomeranče, já jsem ti přece dal taky.“ – „Vždyť jsi to slíbil.“ Slýcháme to denně a mluví tak vzdělaní i nevzdělaní, děti i dospělí.

Na takových poznámkách mi připadá zajímavá jedna věc. Ten, kdo je vyslovuje, říká něco víc než to, že jednání druhého člověka je mu nepříjemné. Odvolává se na jakousi normu chování, o níž předpokládá, že ji ten druhý zná. A ten druhý zpravidla neodpoví: „Já na tvé normy kašlu.“ Téměř vždy se snaží dokázat, že jeho jednání vlastně tuto normu neporušilo – a pokud ano, byl k tomu vážný důvod. Snaží se vyvolat dojem, že právě v tomto případě by ten, kdo tam seděl první, měl místo uvolnit nebo že půlka pomeranče byla darována za zcela jiných okolností či že nastala nějaká nová situace, která člověka opravňuje, aby nedodržel daný slib.

Nemá smysl pískat fotbal bez pravidel

Vše ovšem vzbuzuje velmi silný dojem, že obě strany vědí o jakémsi Zákonu či Pravidlu fair play nebo slušného chování či morálky – říkejte si tomu, jak chcete – na němž se v podstatě shodují. A ono tomu tak opravdu je. Kdyby tomu tak nebylo, mohli by se lidé poprat jako zvířata, ale nemohli by se typicky lidským způsobem hádat. Když se hádáte, snažíte se dokázat, že ten druhý nemá pravdu.

A o něco takového by nemělo smysl se snažit, pokud by mezi vámi neexistovala určitá shoda v tom, co je správné a co je špatné. Stejně tak by nemělo smysl odpískat při fotbale faul, kdyby mezi oběma mužstvy neexistovala shoda o pravidlech, podle nichž se hraje.

Podivuhodná shoda

Představte si třeba zemi, kde obdivují ty, kdo utečou z bitvy, nebo kde má člověk hřejivý pocit z toho, že podvedl právě ty, kdo se k němu zachovali nejlaskavěji. To si rovnou můžete představit zemi, kde dvě a dvě je pět. Lidé se mohou lišit v názoru, ke komu se máme chovat nesobecky – zda pouze ke svým příbuzným, nebo ke všem svým krajanům, či dokonce ke všem lidem bez rozdílu. Všichni se ale shodnou na tom, že člověk by neměl vždycky myslet jen sám na sebe. Sobectví nesklízelo obdiv nikde.

Lidé se neshodli, zda je správné mít jednu manželku nebo třeba čtyři. Vždy se ale shodli na tom, že muž nemůže jednoduše mít kteroukoli ženu, jíž se mu zachce.

Stát může tvrdit, že na smouvách nezáleží, ale...

Všiml jsem si pozoruhodné věci. Kdykoli narazíte na člověka, který tvrdí, že nevěří na skutečné Dobro a Zlo, po chvíli zjistíte, že svůj názor vlastně vyvrací. Možná nedodrží, co vám slíbil. Když ale svůj slib porušíte vy, začne křičet „to není fér!“ dřív, než řeknete švec.

Nějaký stát může tvrdit, že na smlouvách nezáleží. Vzápětí ale vše pokazí tvrzením, že smlouva, kterou se právě chystá porušit, byla nespravedlivá. Pokud ale neexistuje žádné Dobro a Zlo – jinými slovy, pokud neexistuje přirozený zákon – jak poznáme rozdíl mezi spravedlivou a nespravedlivou smlouvou? Což se tímto svým tvrzením nepodřekli, že znají přirozený zákon stejně dobře jako všichni ostatní?

Dobro a Zlo není věcí vkusu

Zdá se tedy, že nám nezbývá než věřit ve skutečné Dobro a Zlo. Lidé se mohou někdy v této věci zmýlit – podobně jako někdy uděláme chybu v součtu. Dobro a Zlo ale není věcí vkusu a názoru o nic více než malá násobilka.