Cesta k vyrovnanému a smysluplnému životu vede skrze pokoj v srdci. Ježíš (a i celá Bible) mnohokrát a v mnoha souvislostech o pokoji mluví… Pokoj má ale dva velké nepřátele: hněv a strach.
Hněv a pláč
Hněv je emoce, již nalezneme u všech osobnostních typů: zuřivý hněv, potlačovaný hněv, hysterický hněv, maskovaný hněv...
Jako dítě jsem byla často přecitlivělá, ale nebylo to na mně vidět. Při pohledu na utrpení a křehkost mi emoce svíraly hrdlo, například když jsem se setkala s postiženým, smutným, starým nebo osamoceným člověkem, a na trochu jiné úrovni dokonce i když jsem viděla psa bez tlapky nebo zvíře uvězněné v kleci.
Jak to tak bývá, i mě život zatvrdil a já jsem se naučila bránit se tím, že jsem nahradila smutek hněvem. Velmi rychle se naštvu. Tím ve mně vznikne obrovská energie, ze které si kolem sebe postavím hradbu, a ta mě chrání.
Nedávno jsem si to pojmenovala a teď se snažím znovu objevit opačný postup: vrátit se k slzám. Když se něco dotkne mého srdce, když jsem zraněná, zanedbávaná, opovrhovaná, mám právo plakat. Bylo by o tolik jednodušší pro mě i pro mé okolí, kdybych přestala hrát tuto hru na schovávanou se svými emocemi!
Stejně to vždy u slz skončí, protože většina hádek je završena – po mnoha krutých slovech, trucování, výčitkách a křiku – vzlykáním. Tak proč tím nezačít? Plakat ale neznamená fňukat! Je normální učit dítě, které neustále fňuká, aby se umělo vyjádřit i jinak, pokud už umí mluvit. Někdy lituji toho, že jsem něco řekla, ale nikdy jsem nelitovala toho, že jsem plakala.
Strach a stres
Dalším nepřítelem vnitřního pokoje je strach, který se v našem moderním světě může projevovat například stresem. Stres je jako tsunami, která útočí na vše: na pohodu, na víru, na důvěru v druhé, na radost, na modlitbu, na spánek, na zdraví, na rodinný život... A pohlcuje vše, co je jí v cestě.
Bývám extrémně vystresovaná a všechno je mi důvodem ke stresu: moje rodina, práce, cestování, návštěva, lékař, dopis, který musím napsat... Je to bezdůvodná úzkost, protože není vázána na okamžité nebo zcela jisté nebezpečí. Je mlhavá, nereálná, bez obrazu či představy, pouze teoretická, ale tak přítomná, že mě často stojí dvě nebo tři hodiny spánku. Nejde o strach, že to nezvládnu, ani že se věci odehrají špatně, jde pouze o přechod k akci, vidím to „před sebou“, lhůtu, která mě děsí jako ostří gilotiny: Na zítřek máte naplánovanou jednu nepříjemnou povinnost.
Strach mě obkličuje, úzkost mě svírá
Cožpak na stres neexistuje žádný lék? Ale ano, samozřejmě že ano, a jeho jméno je odevzdanost. Bůh mě miluje – čeho bych se měla bát? Jsem v jeho rukou. Ani smrt už nevypadá tak hrozivě a cize: Jsem jako unavený, utrmácený pocestný, který jednou na konci své cesty padne do Boží náruče! „Já nemám strach... Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh“, byla jedna z posledních slov Terezie z Lisieux.
Bůh mě miluje tolik, že chce dokonce změnit v dobro vše, co je v mém životě zlé, co za nic nestojí, co jsem zkazila. Mohu zastavit bezuzdný příval svých myšlenek a tiše opakovat „Ježíši, miluji tě“ nebo „Ježíši smiluj se nade mnou“, anebo jen „Ježíši…“
Strach mě obkličuje, úzkost mě svírá, ale Bůh je větší než můj strach, je větší než moje úzkost. Svět na mě naléhá, ale Bůh je větší než tento svět. A když se schoulím do klína svého nebeského Otce, svět se pro mě znovu stává krásným místem pro život.
