Rozvažování o papežství a církvi.
Se svolením zpracováno podle knihy Světlo světa Benedikt XVI.- rozhovor s Petrem Seewaldem, kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal. Redakčně upraveno, zkráceno a opatřeno nadpisem a mezititulky.
Neztratit se v aktivismu
V pojednání „O čem musí rozvažovat papež“ od sv. Bernarda se píše: „Ve víru práce má hledat odstup, udržovat si nadhled a projevovat rozhodnost vůči nekalostem, kterých je právě kolem papeže dost. Především je nutno, abys, svírán úkoly, jejichž počet jen narůstá a jejichž konce nevidíš, nezatvrdil srdce.“ Máte pro takové „rozvažování“ pochopení, teď už z vlastní zkušenosti?
Pojednání De consideratione od svatého Bernarda je samozřejmě povinná četba každého papeže. Jsou tam veliké věci jako např.: „Pamatuj, že nejsi nástupcem císaře Konstantina, ale nástupcem rybáře.“ Základním tónem je, jak jste naznačil: neztratit se v aktivismu! Je tolik co dělat, že by člověk mohl pracovat nepřetržitě. A právě to je špatně. Neztratit se v aktivismu znamená zachovat si consideratio, obezřelost, hloubku vhledu, čas k vnitřnímu rozvažování, vidění a zacházení s věcmi, s Bohem a o Bohu. Nemyslet si, že pracovat je nutno nepřetržitě, to je koneckonců důležité pro každého, i pro každého manažera, natož pro papeže. Mnohé musí přenechávat jiným, aby si podržel vnitřní nadhled, niterné usebrání, jež dovoluje vidět, co je podstatné. K mé práci a poslání vždy patří i rozjímání, četba Písma svatého, uvažování o tom, co mi říká. Nesmím prostě jen zpracovávat akta. I v nich čtu, kolik mohu. Ale na výzvu svatého Bernarda, aby se člověk neztrácel v aktivismu, velice dbám.
Stalo se z nás divadlo
Papež Pavel VI. si toho večera, kdy byl zvolen papežem, zapsal do deníku: „Jsem v papežských pokojích. Hluboká tíseň a současně důvěra... Pak je noc, modlitba a ticho, ne, to není ticho, svět mě pozoruje a přepadá. Musím se opravdu naučit milovat – církev, jaká je, i svět, jaký je.“ Měl jste zpočátku, podobně jako Pavel VI., trochu i strach z mas lidí, před něž jste musel předstoupit? Pavel VI. dokonce zvažoval, zda nezrušit modlitbu Anděl Páně v okně Apoštolského paláce. Napsal si: „Co to je za potřebu chtít nějakého člověka vidět? Stalo se z nás divadlo.“
Ano, pocitům Pavla VI. velmi dobře rozumím. Otázka zní: je vůbec v pořádku, že se člověk znovu a znovu tak nabízí davu a nechává se okukovat jako hvězda? Na druhé straně, lidé mají silnou touhu uvidět papeže. Přitom vůbec nejde tolik o kontakt s osobou, ale o fyzický dotek s tímto úřadem, se zástupcem toho, co je svaté, s tajemstvím, že existuje Petrův nástupce, někdo, kdo musí zastupovat Krista. Člověk to musí přijmout takto a nevztahovat jásot na sebe jako osobní kompliment.
Všichni první papežové byli mučedníci
V r. 1977 jste se vyjádřil k tomu, čím by měl být papež a jaký by měl být: měl by se považovat za maličkého a tak se i chovat. Být zástupcem Kristovým znamená udržovat moc Krista přítomnou jako protiváhu moci světa. Nikoli formou panství, ale nesením nadlidského břemene na lidských bedrech. Potud je tedy nejvlastnějším místem Kristova zástupce kříž.
Papežský primát se od počátku vyvíjel jako primát martýria. Řím byl v prvních třech staletích hlavním centrem pronásledování křesťanů. Obzvláštním úkolem římského biskupa bylo odolávat pronásledování a vydávat svědectví o Kristu. Fakt, že všichni první papežové byli mučedníci, má svůj význam. K papeži nepatří, aby před námi stál jako oslavovaný vládce, ale aby vydával svědectví o tom, který byl ukřižován, a aby i on byl připraven realizovat svůj úřad touto formou, v návaznosti na Něj.
Zastaralé způsoby jak představujeme Krista
„Kristus se objeví podruhé – už ne pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají,“ stojí v listě Židům. Neměla by církev dnes ještě mnohem jasněji ukazovat, že svět se v souladu s údaji Bible nenachází už jen v době po Kristu, ale mnohem spíše v době před Kristem?
Tento Přicházející byl církví často představován sice pravdivými, ale už zastaralými formulemi. Ty už nepromlouvají do souvislostí našeho života a leckdy nám nejsou srozumitelné. Anebo je předestírán zcela prázdně a falešně jako obecné morální téma, ze kterého nic nevzchází a které nic neznamená. Musíme se tedy snažit, abychom skutečně sdělovali substanci jako takovou – ale abychom ji sdělovali nově. To se podaří jen tehdy, když lidé budou křesťanství žít. Až pak o tom mohou i vypovídat.
Církev znovu a znovu potřebuje pročišťování
V knize Ježíš Nazaretský píšete: „Pročišťování – znovu a znovu je potřebuje církev, znovu a znovu jednotlivec ... co příliš zbytnělo, se musí opět vést k prostotě a chudobě Pána.“ V podnikatelské sféře by se řeklo: zpět ke kořenům, k základní kompetenci! Co konkrétně tato vnitřní obnova znamená pro váš pontifikát?
Znamená zjistit, kde s sebou vlečeme něco zbytečné, nepotřebné – a na druhé straně získat zkušenost, jak by se nám mohlo více dařit konat to podstatné, abychom skutečně slyšeli, žili a zvěstovali Boha v této době.
