Nebyl bych vůbec na světě a nemohl vyprávět svůj životní příběh,
kdyby se nezkomplikovaly původní plány mého dědečka a babičky. (Papež František)
Babička hrála zásadní roli v mém životě
Babička z otcovy strany hrála zásadní roli v mém růstu a formování. Ta velká žena! Měl jsem ji moc rád.
Bydlela ani ne padesát metrů od nás a trávil jsem s ní celé dny. Hrála si se mnou, zpívala mi písničky z dob svého mládí a často jsem ji slyšel, jak s dědečkem mluví piemontským nářečím italštiny. Tak jsem měl vzácnou příležitost poznávat a naučit se jazyk jejich původní vlasti odkud emigrovali do Argentiny. Jindy mě brala k sousedkám, dlouho si povídaly a pily maté, nebo mě vodila na různé pochůzky.
Večer jsem musel odříkat modlitby a pak mě vrátila zpátky k mamince a tatínkovi. Právě ona mi předala první křesťanské poselství a naučila mě modlit se a mluvit o té velké postavě, kterou jsem do té doby neznal: o Ježíši. Ne náhodou byla právě babička Rosa mou kmotrou při křtu, spolu s dědečkem Franceskem z matčiny strany.
Jak jsem málem vůbec nebyl na světě
Babička Rosa, dědeček Giovanni i můj otec byli snílci! Nebyl bych na světě a nemohl vyprávět ten příběh, kdyby jejich původní plány o emigraci z Itálie do Argentiny nezhatil neúspěšný prodej nemovitosti.
Jejich odjezd do Argentiny byl totiž stanoven na říjen 1927. Dědeček se chystal prodat rodinné pozemky v Bricku a s těmi penězi se chtěli v janovském přístavu nalodit na loď Princezna Mafalda. Byl to velký parník, který už vykonal mnoho cest přes oceán, ale během plavby do Buenos Aires se kvůli zlomené vrtuli u břehů Brazílie potopil. Byla to velká tragédie, více než tři sta mrtvých. Babička, dědeček a tatínek ale na palubě nebyli. Protože se jim do odplutí lodi nepodařilo prodat jejich pozemky, za které měli koupit jízdenky na loď. Jakkoli byly totiž pozemky už nějaký čas nabízeny k prodeji, žádný zájemce o jejich koupi se neobjevil, a tak se bez potřebných peněz s velkou lítostí museli cesty vzdát. Čekání se protáhlo až do února 1929. Tehdy se nalodili na jinou loď Giulio Cesare a po dvoutýdenní cestě dorazili do Argentiny, kde byli přijati jako imigranti.
Balzám na ty nejhlubší a nejbolestivější rány v životě
Moje Babička Rosa zemřela pět let po mém kněžském svěcení v roce 1974. A jako dědictví zanechala nám všem vnoučatům překrásná slova, která si často čtu v těžkých chvílích - i teď jako papež. Napsala:
„Pokud by vám jednoho dne bolest, nemoc
nebo ztráta blízké osoby měly přinést utrpení,
uvědomte si vždy, že trochu balzámu
na ty nejhlubší a nejbolestivější rány vám může vlít
bolestný povzdech u svatostánku v kostele,
kde je uchován ten největší a svatý mučedník
a pohled na Marii u kříže.“
Skutečně velká žena! Její srdce, tak jako srdce mnoha starých mužů a žen, bylo pro mě pramenem, z nějž vytékala živá voda víry k uhašení mé žízně. Předávala evangelium svou něhou, péčí, moudrostí. Takhle se rodí víra, přenáší se milou písní v nářečí, v kruhu rodiny, v rodném jazyce.
