Vyrazili jsme si na výlet. Cílem byl kulatý kopec plný zeleně. Cesta vedla vlahým stínem i výsluním. Těšili jsme se na vyhlídku z kopce. Představovali jsme si, jak daleko do kraje uvidíme. Zpočátku byla cesta pohodlná, stoupání jen mírné a ve stínu hustých korun stromů jsme našli ochranu před slunečním žárem. Čím výše jsme vystoupali, tím byl porost řidší a stromy už zde nerostly vůbec. Cesta se zúžila a byla plná kamení. Bylo mi hrozné horko, dostala jsem žízeň a říkala jsem si, že ten kopec vůbec nevypadal tak vysoký.
Už tam přece musíme za chvíli být, povzbuzovala jsem sama sebe a těšila se, jak si na vrcholku kopce odpočineme. Zpátky dolů se půjde mnohem snadněji. Z kopce to půjde skoro samo. Ještě jedna zatáčka, ještě kousek cesty kolem pichlavého křoví. Kde je ten vrchol? Cesta se pořád vinula někam dál, ani už jsme příkře nestoupali. Nezdálo se mi však, že bychom se dostali na nějakou vrcholovou plošinu, že bychom doputovali k nějaké značce ohlašující vrchol kopce, prostě nic podobného. Rozhled do tří stran byl pěkný, ovšem čtvrtá zalesněná strana v nás nebudila dojem, že jsme na nějakém vršku. Tak asi jsme už na vrcholu a jdeme pozvolna opačnou stranou z kopce dolů. Jak máme poznat, že už jsme dorazili k cíli cesty? Unaveně jsem si utírala pot z čela. V rozpacích jsem se rozhlížela kolem sebe, abych zjistila, kam jsme to tedy došli. Že bychom byli vrchol kopce už minuli? Někdo chtěl jít dál, někdo se chtěl vrátit. Je zvláštní a nezvyklé nevědět, kde to jsme, zda jsme nepozorovaně dosáhli cíle, či zda ještě musíme zabrat a přidat.
Život je také cesta. Snad poznáme, že jsme dosáhli svého vrcholu, nebo jej můžeme přejít docela nepozorovaně. Kdy je správné přát někomu úspěch do druhé poloviny jeho života? Třeba v padesátce? Směšné! Kdo se dožije stovky? Dá se přát člověku v polovině jeho věku nebo spíš za ní to obvyklé všechno nejlepší? Ale pak se naskýtá důležitá otázka: Co je to nejlepší? Nemáme to v padesáti už náhodou za sebou?
Ale padesátka jistě není konec života. I v tomto věku se člověk vyvíjí a roste. Jen trochu jinak. Jak tedy vypadá osobnostní růst po padesátce? Je sestup z kopce stejný jako cesta na vrchol? Neměl by. Při cestě vzhůru v první polovině života jsem se učila zvládat sama sebe, svou povahu a temperament. Snažila jsem se chytit a držet otěže svého života a být samostatnou, kromě jiného také proto, aby v mé péči a zaštítěny mou autoritou mohly vyrůst moje děti. V té druhé už zase naopak všechnu vládu předávám, své otěže pouštím, učím se znovu přijímat péči druhých, abych mohla na konci klidně opustit i své pozemské hmotné tělo a svěřit svého ducha do rukou Všemohoucího. Jak mám ale poznat, kdy končí první etapa a nastává ta druhá? Kde jsem právě nyní já?
Nejspíš se život nepřevrátí jedním rázem naruby. Všechno bude přerůstat pozvolna a postupně, aby člověk v jednotlivých oblastech svého života mohl dorůst do plnosti, dojít k vrcholu kopce a pak pokračoval na druhou stranu dolů. Něčí vrchol může být jasně poznatelný, někdo jej přejde takřka nepozorovaně. Každého však čeká a nikdo svou životní křivku nemůže ignorovat. Moudrost spočívá v tom, že člověk pochopí a přijme. Je to jasné, nacházím se na druhé straně kopce. Sestupuju.
Některé výlety bývají poučné.
