Diskuse, které se vedou od událostí 11. září, mají nejrůznější obsah, i když v zásadě stejné výchozí téma: otřes, které jako příslušníci euroamerické (a ve svých kořenech přece jen do velké míry křesťanské) civilizace zažíváme.
Tento třes není způsoben jen krutostí útoku, ale také vědomím naší bezmocnosti bránit se podobným akcím. V neposlední řadě je to také otřes naší důvěry v sílu a morální oprávněnost moderní západní civilizace.
Diskuse, které se vedou od událostí 11. září, mají nejrůznější obsah, i když v zásadě stejné výchozí téma: otřes, které jako příslušníci euroamerické (a ve svých kořenech přece jen do velké míry křesťanské) civilizace zažíváme.
Tento třes není způsoben jen krutostí útoku, ale také vědomím naší bezmocnosti bránit se podobným akcím. V neposlední řadě je to také otřes naší důvěry v sílu a morální oprávněnost moderní západní civilizace.
Není divu, že se pak objevují jak postoje zcela destruktivní („teroristé mají právo takto jednat“, „patří nám – jim to“, apod.), tak postoje poněkud nerealistické, které sugerují, že je reálně možné definitivní vykořenění terorismu z lidských dějin takovou nebo onakou cestou.
Zvláštní ráz křesťanských pohledů
Těchto otřesů a témat není samozřejmě uchráněn ani křesťan. Nicméně v křesťanském prostředí má mnohdy diskuse svůj zvláštní ráz (viz např. diskuse na www.pastorace.cz). Kromě lítosti nad smrtí nevinných obětí a soucitu s utrpením jejich blízkých se vyskytuje problém odpuštění: někdy je odpuštění prezentováno jako jediný neúprosný požadavek, který má být univerzálním lékem, jindy je naopak odpuštění kladeno do protikladu k obraně a prevenci a ve jménu těchto v zásadě legitimních požadavků je problematizováno až odmítáno, případně je s ním souhlaseno s proslulým „ano, ale“, např. „odpustit ale zcela vykořenit“ apod.
Odpuštění a boj proti terorismu nejsou protiklady
Řada takto uváděných protikladů je poněkud omylných. Odpuštění a boj proti terorismu nejsou v podstatě protiklady. Jednoduše už proto, že odpuštění se týká minulosti (tedy toho, co se stalo, těch, kdo neštěstí způsobili), ale boj proti terorismu se týká přítomnosti a budoucnosti (tedy těch, kdo by něco podobného způsobit chtěli a mohli). A o nějakém „odpuštění do budoucnosti“, které by znamenalo „generální pardon“ pro budoucí teroristy jistě nemůže být řeči.
Nicméně jak přibývá času od chvíle, kdy se ony otřesné události staly, mělo a mohlo by přibývat témat, které máme jako lidé vůbec a jako křesťané zvlášť brát v úvahu. Neuvažujme teď ovšem o tom, co budou nebo co mají dělat jiní. Ptejme se, co můžeme a máme dělat v celé této záležitosti dále my, křesťané, kromě odpuštění a hledání cest ke smíru (ale pozor, smířit se mohou vždy nejméně dva, ne jen jeden! – s teroristou může být smíření i do budoucna z principu nemožné!).
Pohled pod zorným úhlem Bible
V katolických kostelích se tuto neděli četly při bohoslužbě dva biblické texty, které je možné vnímat právě v této souvislosti. Evangelium s podobenstvím o nepoctivém správci a jeho snaze zajistit si budoucnost poté, co byl shledán nepoctivým (Lk 16,1-8) v sobě nese jasné poselství: nepoctivý správce uznal, že ho jeho nepoctivost připravila o zajištění budoucnosti. Ale nevymlouvá se, naklade vinu na druhé, ale jedná – ovšem po svém způsobu: jako nepoctivý si zajišťuje budoucnost další nepoctivostí. Jeho prozíravost je pochválena, nikoliv ovšem jeho nepoctivost. Jenže křesťan – a vlastně každý člověk – se může a má poznat v nepoctivém správci také. Nejen teroristé, kapitalisté, boháči, vojáci, zloději, atd. atd., i on (my, křesťané) má rysy nepoctivého správce. Vždyť kdo z nás je bez hříchu, kdo může říci, že svůj život, své síly a vůbec všechny Boží dary užil a užívá jen a pouze tak, jak to Bůh chce? Jenže řešení křesťana nemůže být řešením podle metod nepoctivého správce: nemůže si zajišťovat budoucnost dalšími nepoctivostmi. Jak tedy? Životem podle evangelia, užíváním Božích darů k dobru druhých, můžeme říci obecně. Ale právě další biblické čtení této neděle tento požadavek velmi konkretizuje a jeho aktuálnost je opravdu silná.
V listě apoštola Pavla Timotejovi se čte:
První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a za všechny, kteří mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,1-4).
Boží touha po záchraně všech lidí
Proklamovaná Boží touha po záchraně všech lidí je základním horizontem křesťanova vnímání světa. A výzva k modlitbám za všechny, zejména pak za ty, kdo mají moc (a tedy odpovědnost!) je úkol, kterému by křesťan nijak neměl uhýbat a který nemůže na nikoho jiného složit. Naopak, tato nutnost modlitby může nabývat velmi konkrétních podob, když si uvědomíme, o čem všem má rozhodnout prezident, předseda vlády, ministr obrany atd. kterékoliv země, která se má podílet na vojenských, ekonomických a politických krocích, souvisejících s posledními událostmi. A dodejme, že křesťan mnohdy potřebuje notnou dávku víry, aby tváří v tvář ekonomické, politické a vojenské síle světových mocností i brutalitě teroristů považoval svou (naši) modlitbu za sílu, která se v této složité hře skutečně uplatní.
Dále pak v tomtéž listě čteme něco, co na první pohled může vypadat méně prakticky: Je totiž (jenom) jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny (1 Tim 2,5-6a).
Apoštol pak říká, že byl ustanoven za hlasatele této skutečnosti. A křesťané dnes samozřejmě také! Ale poslouchá někdo tento hlas? Má hlásání křesťanů sílu, najde sluchu, má tedy v takovýchto situacích smysl?
Zkusme říci: Ano, jestliže je přetaveno do životního postoje. Proč? Je řada lidí, kteří spoléhají jen na sebe a vůči Bohu se necítí být odpovědni. Tváří v tvář útoku teroristů a bezmocnosti jejich obětí i těch, kdo se s nimi neztotožňují, může tento člověk snadno propadnout buď bezmocné skepsi nebo naopak divoké touze po pomstě. A ten, kdo věří, že je jeden Bůh? Ten se skutečně může cítit být vůči němu odpovědným. Ale nejen to. Může se s Bohem nepravým způsobem ztotožnit: ve jménu Boha se prohlásí za suverénního soudce nad druhými. To je případ všech náboženských fanatiků. Sami rozhodují, komu zachovat život a komu přisoudit smrt a k tomu si „vypůjčují“ autoritu Boží. Vidíme to na fanatických vyznavačích z řad muslimů, ale totéž bychom našli v dějinách i u fanatických křesťanů. A právě zde se musí křesťan zastavit a zkoumat, zda skutečně přijímá všechny prvky své víry, včetně toho, co bylo právě úryvkem z apoštolova listu připomenuto:
uzná-li totiž člověk Ježíše
jako jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi,
nemůže se za tohoto prostředníka suverénně vyhlásit sám.
A uzná-li také plně lidství Božího syna – Ježíše,
nemůže se dost dobře ve jménu Boha na lidi dívat spatra,
s neúctou, nemůže o nich ve jménu své víry suverénně rozhodovat.
Uznání Ježíšova božství a lidství - základ křesťanského humanismu
Právě plné uznání Ježíšova božství a lidství je základem autentického křesťanského humanismu. Ten není vůči zlu ani neutrální, ani sentimentální, ani slabý.
Ale má v sobě jeden obtížný požadavek: Ježíš vstupuje do bídy a nouze lidského hříchu sám, osobně, řeší je nakonec tak, že dá v oběť sebe – svůj život. To není výzva k sebezničení, ale výzva k radikalitě účinné lásky, která je ochotna dát sebe za druhé. Je-li přijata, může kupodivu člověka osvobodit od strachu ze smrti a motivovat ho k neokázalým, ale zcela poctivým činům lásky. Zbaví ho ovšem pocitu suverénní moci nad životy druhých. A to dělá svět lidštější, takový, jaký všichni lidé ke svému životu potřebují.
Mezititulky doplnila redakce webu
Tento třes není způsoben jen krutostí útoku, ale také vědomím naší bezmocnosti bránit se podobným akcím. V neposlední řadě je to také otřes naší důvěry v sílu a morální oprávněnost moderní západní civilizace.
Diskuse, které se vedou od událostí 11. září, mají nejrůznější obsah, i když v zásadě stejné výchozí téma: otřes, které jako příslušníci euroamerické (a ve svých kořenech přece jen do velké míry křesťanské) civilizace zažíváme.
Tento třes není způsoben jen krutostí útoku, ale také vědomím naší bezmocnosti bránit se podobným akcím. V neposlední řadě je to také otřes naší důvěry v sílu a morální oprávněnost moderní západní civilizace.
Není divu, že se pak objevují jak postoje zcela destruktivní („teroristé mají právo takto jednat“, „patří nám – jim to“, apod.), tak postoje poněkud nerealistické, které sugerují, že je reálně možné definitivní vykořenění terorismu z lidských dějin takovou nebo onakou cestou.
Zvláštní ráz křesťanských pohledů
Těchto otřesů a témat není samozřejmě uchráněn ani křesťan. Nicméně v křesťanském prostředí má mnohdy diskuse svůj zvláštní ráz (viz např. diskuse na www.pastorace.cz). Kromě lítosti nad smrtí nevinných obětí a soucitu s utrpením jejich blízkých se vyskytuje problém odpuštění: někdy je odpuštění prezentováno jako jediný neúprosný požadavek, který má být univerzálním lékem, jindy je naopak odpuštění kladeno do protikladu k obraně a prevenci a ve jménu těchto v zásadě legitimních požadavků je problematizováno až odmítáno, případně je s ním souhlaseno s proslulým „ano, ale“, např. „odpustit ale zcela vykořenit“ apod.
Odpuštění a boj proti terorismu nejsou protiklady
Řada takto uváděných protikladů je poněkud omylných. Odpuštění a boj proti terorismu nejsou v podstatě protiklady. Jednoduše už proto, že odpuštění se týká minulosti (tedy toho, co se stalo, těch, kdo neštěstí způsobili), ale boj proti terorismu se týká přítomnosti a budoucnosti (tedy těch, kdo by něco podobného způsobit chtěli a mohli). A o nějakém „odpuštění do budoucnosti“, které by znamenalo „generální pardon“ pro budoucí teroristy jistě nemůže být řeči.
Nicméně jak přibývá času od chvíle, kdy se ony otřesné události staly, mělo a mohlo by přibývat témat, které máme jako lidé vůbec a jako křesťané zvlášť brát v úvahu. Neuvažujme teď ovšem o tom, co budou nebo co mají dělat jiní. Ptejme se, co můžeme a máme dělat v celé této záležitosti dále my, křesťané, kromě odpuštění a hledání cest ke smíru (ale pozor, smířit se mohou vždy nejméně dva, ne jen jeden! – s teroristou může být smíření i do budoucna z principu nemožné!).
Pohled pod zorným úhlem Bible
V katolických kostelích se tuto neděli četly při bohoslužbě dva biblické texty, které je možné vnímat právě v této souvislosti. Evangelium s podobenstvím o nepoctivém správci a jeho snaze zajistit si budoucnost poté, co byl shledán nepoctivým (Lk 16,1-8) v sobě nese jasné poselství: nepoctivý správce uznal, že ho jeho nepoctivost připravila o zajištění budoucnosti. Ale nevymlouvá se, naklade vinu na druhé, ale jedná – ovšem po svém způsobu: jako nepoctivý si zajišťuje budoucnost další nepoctivostí. Jeho prozíravost je pochválena, nikoliv ovšem jeho nepoctivost. Jenže křesťan – a vlastně každý člověk – se může a má poznat v nepoctivém správci také. Nejen teroristé, kapitalisté, boháči, vojáci, zloději, atd. atd., i on (my, křesťané) má rysy nepoctivého správce. Vždyť kdo z nás je bez hříchu, kdo může říci, že svůj život, své síly a vůbec všechny Boží dary užil a užívá jen a pouze tak, jak to Bůh chce? Jenže řešení křesťana nemůže být řešením podle metod nepoctivého správce: nemůže si zajišťovat budoucnost dalšími nepoctivostmi. Jak tedy? Životem podle evangelia, užíváním Božích darů k dobru druhých, můžeme říci obecně. Ale právě další biblické čtení této neděle tento požadavek velmi konkretizuje a jeho aktuálnost je opravdu silná.
V listě apoštola Pavla Timotejovi se čte:
První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a za všechny, kteří mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,1-4).
Boží touha po záchraně všech lidí
Proklamovaná Boží touha po záchraně všech lidí je základním horizontem křesťanova vnímání světa. A výzva k modlitbám za všechny, zejména pak za ty, kdo mají moc (a tedy odpovědnost!) je úkol, kterému by křesťan nijak neměl uhýbat a který nemůže na nikoho jiného složit. Naopak, tato nutnost modlitby může nabývat velmi konkrétních podob, když si uvědomíme, o čem všem má rozhodnout prezident, předseda vlády, ministr obrany atd. kterékoliv země, která se má podílet na vojenských, ekonomických a politických krocích, souvisejících s posledními událostmi. A dodejme, že křesťan mnohdy potřebuje notnou dávku víry, aby tváří v tvář ekonomické, politické a vojenské síle světových mocností i brutalitě teroristů považoval svou (naši) modlitbu za sílu, která se v této složité hře skutečně uplatní.
Dále pak v tomtéž listě čteme něco, co na první pohled může vypadat méně prakticky: Je totiž (jenom) jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny (1 Tim 2,5-6a).
Apoštol pak říká, že byl ustanoven za hlasatele této skutečnosti. A křesťané dnes samozřejmě také! Ale poslouchá někdo tento hlas? Má hlásání křesťanů sílu, najde sluchu, má tedy v takovýchto situacích smysl?
Zkusme říci: Ano, jestliže je přetaveno do životního postoje. Proč? Je řada lidí, kteří spoléhají jen na sebe a vůči Bohu se necítí být odpovědni. Tváří v tvář útoku teroristů a bezmocnosti jejich obětí i těch, kdo se s nimi neztotožňují, může tento člověk snadno propadnout buď bezmocné skepsi nebo naopak divoké touze po pomstě. A ten, kdo věří, že je jeden Bůh? Ten se skutečně může cítit být vůči němu odpovědným. Ale nejen to. Může se s Bohem nepravým způsobem ztotožnit: ve jménu Boha se prohlásí za suverénního soudce nad druhými. To je případ všech náboženských fanatiků. Sami rozhodují, komu zachovat život a komu přisoudit smrt a k tomu si „vypůjčují“ autoritu Boží. Vidíme to na fanatických vyznavačích z řad muslimů, ale totéž bychom našli v dějinách i u fanatických křesťanů. A právě zde se musí křesťan zastavit a zkoumat, zda skutečně přijímá všechny prvky své víry, včetně toho, co bylo právě úryvkem z apoštolova listu připomenuto:
uzná-li totiž člověk Ježíše
jako jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi,
nemůže se za tohoto prostředníka suverénně vyhlásit sám.
A uzná-li také plně lidství Božího syna – Ježíše,
nemůže se dost dobře ve jménu Boha na lidi dívat spatra,
s neúctou, nemůže o nich ve jménu své víry suverénně rozhodovat.
Uznání Ježíšova božství a lidství - základ křesťanského humanismu
Právě plné uznání Ježíšova božství a lidství je základem autentického křesťanského humanismu. Ten není vůči zlu ani neutrální, ani sentimentální, ani slabý.
Ale má v sobě jeden obtížný požadavek: Ježíš vstupuje do bídy a nouze lidského hříchu sám, osobně, řeší je nakonec tak, že dá v oběť sebe – svůj život. To není výzva k sebezničení, ale výzva k radikalitě účinné lásky, která je ochotna dát sebe za druhé. Je-li přijata, může kupodivu člověka osvobodit od strachu ze smrti a motivovat ho k neokázalým, ale zcela poctivým činům lásky. Zbaví ho ovšem pocitu suverénní moci nad životy druhých. A to dělá svět lidštější, takový, jaký všichni lidé ke svému životu potřebují.
Mezititulky doplnila redakce webu
