Patnáctiletý chlapec se rozhodl, že bude profesionálním fotbalistou, a tak začal zanedbávat školu, která ho „už nezajímá“. Jeho matka, jež si samozřejmě uvědomuje, jaká nebezpečí v sobě synovo rozhodnutí skrývá, se ho snaží za každou cenu přesvědčit, aby se škole víc věnoval, neustále ho kontroluje, mluví mu do duše a snaží se v něm probudit chuť k učení. A výsledek? – Velice napjatý a vyostřený vzájemný vztah a matčiny čím dál větší obavy: Co ještě mám udělat, aby můj syn neměl problémy, když se mu nepodaří uplatnit se ve fotbale?
I otce trápí stejné starosti, ale na rozdíl od matky usiluje o to, aby syn nahlédl důsledky svého rozhodnutí. Jeho přístup je tedy zcela odlišný. Synovi položí jasnou otázku: „Co budeš dělat, až v osmnácti zjistíš, že z tebe nikdy žádný fotbalový šampion nebude, a ty nebudeš mít vystudovanou žádnou školu, protože jsi všechno vsadil na sportovní kariéru? Takto položená otázka se bezesporu syna dotýká jinak než maminčino přesvědčování a napomínání. Otec se nesnaží od syna problémy odvrátit, ale chce ho s nimi konfrontovat. Mezi řádky mu říká: „Můžeš se rozhodnout pro něco, s čím já nesouhlasím, ale uvědom si, že pokud se rozhodneš špatně, zodpovědnost poneseš ty sám. Já ti chci jen poradit. Vyber si sám.“
Dítě dokáže samo rozlišit dobro a zlo, častěji i bez rodiče v roli dozorce
Mateřské cítění má ze svobodné vůle dětí strach a nechce jim ji přiznat. Když matky dětem mluví do duše, většinou nekončí slovy: „Rozhodnutí je na tobě.“ Mají totiž strach, že se dítě rozhodne špatně, a to se za žádnou cenu nesmí stát. Matka by pak cítila velkou zodpovědnost za to, že svému potomku v takovém rozhodnutí nedokázala zabránit. Přímé volání k zodpovědnosti však dítě znejistí mnohem víc než mateřské naléhání a napomínání.
Matka žije v přesvědčení, že dítě nedokáže rozlišit „dobro a zlo“, přestože ve skutečnosti to dítě dokáže velice dobře. Matka dělá všechno pro to, aby dítě před každým životním omylem uchránila. Takový přístup však nikdy dítě k opravdové zralosti nedovede. Dítě se chová dobře jen proto, že ho k tomu nutí rodič v roli dozorce, s nímž je třeba s využitím všech podob dětské lstivosti hrát hru na kočku a myš, avšak vlastní svědomí nikdy nepustí ke slovu. Rodiče pak říkají: „Chová se sice tak, jak to od něj vyžadujeme, ale člověk ho nesmí ani na chvilku spustit z očí, to je hned všechno špatně.“ Jiné děti zase nějak přetrpí napomínání i tresty a dál si dělají, co chtějí. Cesta k životní zralosti však vede jinudy – skrze svobodné přijetí určitých hodnot.
Se svolením zpracováno podle knihy
Osvalda Poliho - Srdce táty,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.
