Pokud se nenaučíme dobře omlouvat,
přinese nám to zbytečné komplikace…
Bolavé citové bariéry
Když spolu lidé žijí, mnohokrát si pochopitelně ublíží. Pokud se ale nenaučí omlouvat, vytvoří se v jejich vztahu bolavé emocionální bariéry.
Vzpomínám, jak mě před několika lety navštívil v kanceláři Michael. „Stále mě trápí jeden vážný problém. Mám velmi špatný vztah s bratrem – vlastně spolu už pět let nemluvíme. Od maminčina pohřbu jsem ho neviděl.“
Zeptal jsem se: „Jak to začalo?“
„Po pohřbu jsme s ním a ještě se sestrou mluvili o náhrobním kameni pro maminku. Bratr řekl, že náhrobní kameny považuje za mrhání penězi. To mě opravdu rozzlobilo. Řekl jsem mu, že pokud zujímá takový postoj, nechci ho už nikdy vidět. Náhrobní kámen jsme zaplatili spolu se sestrou a bratra jsem od té doby opravdu neviděl.“
„A jaký byl váš vztah před pohřbem?“
„Vycházeli jsme spolu celkem slušně,“ řekl. „Neřekl bych, že jsme si byli nějak zvlášť blízcí, ale nehádali jsme se. Navzájem jsme se respektovali. Za maminkou jezdil méně, než jsem si přál. Já jsem se u ní stavoval denně a sestra za ní chodila skoro stejně často jako já. On přišel tak jednou za týden. Zdá se mi, že to s tím náhrobkem byla jen poslední kapka.“
„A co otec?“
„Ten nás opustil, když jsme byli všichni ještě malí. Léta jsem ho neviděl. Maminka se už nevdala. Pořád jen pracovala a snažila se, abychom se měli co nejlépe. To je asi další důvod, proč mi bratrův postoj tak vadí.“
„Docela chápu, že jste se tak rozčílil,“ řekl jsem. „Já bych se v podobné situaci rozčílil asi taky. Patrně se ale shodneme, že jste to přehnal, když jste bratrovi řekl, že už ho nechcete nikdy vidět.“
„Jistě,“ odpověděl. „Byl jsem hrozně naštvaný. V tu chvíli jsem to tak cítil. Ale chci se pokusit to nějak napravit. Myslím si, že není dobré, když žijeme ve stejném městě a vůbec spolu nemluvíme.“
Různé způsoby, jak se omluvit
Zeptal jsem se ho: „Vzpomínáte si, zda se vám bratr v minulosti někdy za něco omluvil?“
Michael se na chvíli zamyslel. „Myslím, že jsem ho nikdy neslyšel za něco se omlouvat – alespoň ne mně. Sestře se ale omluvil za to, že maminku nenavštěvoval, když byla nemocná. Byl jsem za to rád, bylo však již příliš pozdě.“
Vysvětlil jsem Michaelovi, že existuje několik různých způsobů („jazyků“), jak se lze druhému člověku omluvit. Také jsem mu vysvětlil, proč jsem se ptal, zda někdy slyšel bratra, jak se omlouvá. „Lidé zpravidla hovoří tím jazykem omluvy, který sami touží slyšet,“ vysvětloval jsem. „Pokud vaší sestře řekl, že je mu líto, že maminku nenavštěvoval v její nemoci častěji, odhaduji, že jeho jazykem omluvy je vyjádření lítosti: „Lituji toho. Mrzí mě, co jsem udělal.“
„Proto navrhuji, abyste vyhledal svého bratra a omluvil se mu za to, jak jste s ním mluvil, i za to, co jste mu řekl ohledně maminčina náhrobního kamene.“
„To bude těžké,“ řekl Michael.
„Ano, nepochybně bude. Možná to bude to nejtěžší, co jste zatím v životě podstoupil,“ souhlasil jsem. „Třeba to ale taky bude to nejvýznamnější.“ Společně jsme vypracovali návrh omluvy. Zněl zhruba takto:
Uvědomuji si, že jsem to přehnal, když jsme po maminčině pohřbu mluvili o náhrobku. Moc mě mrzí, že jsem ti řekl slova, která jsem ti řekl. Vím, že to nebylo správné, a hodně jsem o tom od té doby přemýšlel. Opravdu lituji, že jsem něco takového vyslovil. Nevím, zda mi to můžeš odpustit, ale rád bych tě o to poprosil. Existuje-li něco, čím bych to mohl napravit, rád to udělám. Je mi moc líto, že jsem s tebou tak jednal a že jsem ti řekl, že už tě nechci vidět. Opravdu jsi mi scházel. Vím, že slova nelze vzít zpět, ale chci, abys věděl, že mě ta slova velmi mrzí. Řekl jsem to, co vlastně nechci, a doufám, že mi budeš moci odpustit.
Michael přečetl tento koncept nahlas a do očí mu vstoupily slzy. „Ano, tak to opravdu cítím,“ řekl. „Rád bych mu to řekl. Jak to mám zařídit?“
„Zkuste mu zatelefonovat a zeptat se, zda byste ho mohl jeden večer na chvilku zdržet. Pokud odmítne, zkuste to za měsíc znovu. Myslím si ale, že vás přijme. Pokud ano, tak až se setkáte, neztrácejte čas nějakou společenskou konverzací. Jděte rovnou k věci a řekněte mu, že jste se mu přišel omluvit za něco, co vás už dlouho trápí. Až to budete mít za sebou, tak mi prosím zavolejte – moc mě zajímá, jak to dopadne.“
Těžko snáším sentimentální záležitosti
Asi za šest týdnů mi Michael zatelefonoval a chtěl si sjednat další schůzku.
„Výborně, těším se na vás.“
Za pár dní jsme se setkali v mé kanceláři. „Nedokážu vám dost poděkovat za radu, kterou jste mi dal,“ řekl. „Byla to opravdu jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě podstoupil. Jakmile jsem se ale bratrovi omluvil, rozplakal se. Řekl: ‚Vím, že jsem to neměl říkat. Měl jsem na náhrobní kámen přispět. Já jsem vždycky tyhle sentimentální záležitosti těžko snášel. Ale vím, že jsem nejednal správně. Nejdřív jsem se urazil a naštval se na tebe. Později mi ale došlo, žes měl plné právo říct mi to, cos řekl. Na tvém místě bych patrně řekl něco podobného. Takže vlastně říkám, že ti odpustím, pokud ty odpustíš mně.‘
Objali jsme se a přemohlo nás i dojetí. Pak bratr řekl: ‚Pověz mi, kolik stál náhrobek – chci tobě i sestře zaplatit svůj díl.‘
‚To není třeba,‘ řekl jsem. ‚Mně stačí, že jsme se smířili.‘
‚Já vím, ale chci to udělat kvůli mámě a kvůli sobě,‘ řekl a slzy mu tekly po tvářích.
‘Tak dobrá,‘ souhlasil jsem. ‚Zkusím najít účet a sdělím ti, kolik to bylo.‘ Pak jsme se posadili a asi hodinu jsme si povídali, co se s námi dálo od máminy smrti. Byl to pěkný čas. Mám pocit, že náš vztah se plně obnovil. Příští týden k nám přijdou s manželkou na grilování. Díky, že jste mi dodal odvahu k omluvě.“
Máloco má ve vztazích větší moc
„A já jsem moc rád, že jste necouvl,“ řekl jsem. „V mezilidských vztazích má málo co větší moc než převzetí zodpovědnosti za vlastní selhání a upřímná omluva tomu, komu jsme ublížili.“
Věřím, že mnohé vztahy by se mohly uzdravit,
kdyby byl někdo z nich ochoten udělat první krok a omluvit se.
Nemohu zaručit, že všechny omluvy budou stejně úspěšné jako ta Michaelova,
mohu vám ale slíbit, že pokud se někdo omluví, vztahy se určitě zlepší.
