Někdo mě udeří a mně jako křesťanu "nezbude nic jiného než odpustit". "Nesmím se bránit." "Musím odpustit i svým nejhorším nepřátelům." Je to opravdu tak?! Je odpuštění rezignací?
Odpuštění tě nemá učinit bezbrannou bytostí, naopak...
Odpuštění tě nemá ponižovat a učinit bytostí bezbrannou, naopak - má tě osvobodit z moci lidí, kteří tě zraňovali a uráželi. Odpustit znamená vlastně pustit nepřítele. Škrtnout mu jeho dluh. Při odpuštění není třeba potlačovat vlastní city; odpuštění stojí až na konci: přichází po hněvu, ne před ním. Abys mohl promíjet, musíš nejprve připustit bolest, kterou ti ten druhý připravil, ale neměl by ses ve své ráně vrtat, jinak bys zraňoval sám sebe. Potřebuješ si tudíž bolest nejen uvědomit, ale i rozzlobit se. Nech v sobě stoupat hněv proti tomu, kdo tě zranil, protože je silou, která tě bude distancovat od toho, kdo tě zranil; pomůže ti vyvrhnout ze sebe toho, kdo ti ublížil. Teprve když ses ho zbavil, budeš si umět říct: "Nu, i on je jen člověk. I on je jen poraněné dítě." Nebo se budeš umět modlit s ukřižovaným Ježíšem: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (Lk 23,34).
Odpuštění ti udělá dobře, osvobodí tě z moci těch, kteří tě poranili...
Snad si myslíš: "však on ten druhý dobře ví, co činí, když mě zraňuje, když ve mně vyvolává pocity viny, když svou kritikou tvrdě odkrývá má citlivá místa". Samozřejmě ví, co dělá! Ale neví, co ti tím skutečně působí. Je natolik zajatcem vlastní povahy, svého strachu a zoufalství, že ani nemůže jinak. Musí tě ponížit, protože mu nezbývá nic jiného, chce-li věřit ve svou velikost. Protože je sám "zamindrákovaný", musí umenšit druhé pod svou úroveň. Jakmile začneš takhle smýšlet, nebude už mít nad tebou nikdy žádnou moc. Teprve poté, co ses svým hněvem osvobodil z jeho moci, jsi schopen vskutku odpustit. Pak pocítíš, jak ti odpuštění udělá dobře, jak tě definitivně osvobodí z moci těch, kteří tě poranili. Často trvá dost dlouho, než to dokážeme. Nepotlačujme své city.
Není lidského soužití bez odpuštění
Neodpuštěné urážky ochromují, vysávají energii, kterou potřebujeme pro život. Mnozí se neuzdravují jen proto, že to nepřenesli přes srdce a neodpustili. Odpuštění ale potřebuje čas, nechce od tebe více, než na co stačíš. Není lidského soužití bez odpuštění. Protože ať chceme či nechceme, budeme se vždycky zraňovat. Budeme-li si vzájemná zranění ale stále účtovat, dostaneme se do bludného kruhu. Jestliže je bez přemýšlení přeskočíme a "zameteme pod koberec", budou v nás plodit hořkost a agresi a ta z nás při nějaké příležitosti vyvře v podobě výčitek, kritiky a nevraživosti. Jednou to tomu druhému oplatíme a jedna vina zplodí další. Odpuštění bludný kruh odplaty přetne. Pročistí atmosféru, a tak umožní i nám, zraňovaným a zraňujícím, lepší lidské soužití.
Zpracováno podle knihy Poselství shůry,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
