Spolkový kancléř Konrád Adenauer se v říjnu 1955 vydává do Moskvy a po urputném boji s mocnými v Kremlu si může odvézt domů posledních deset tisíc německých válečných zajatců. Tak se i hlavní hrdina příběhu, kněz Thomas Volkner, ocitá v říjnu 1955 v táboře Friedland. Zdánlivě ztratil třináct let svého života. Prožil je za ostnatým drátem v jednom sibiřském táboře. Za provozování zakázané náboženské činnosti byl odsouzen k pětadvaceti rokům nucených prací. Ten, který se v zajateckém táboře sám choval jako hrdina a mnoho lidí zachránil, potřebuje nyní pomoc blízkých a přátel, aby se mohl opět v plné síle vrátit do života a služby kněze. Nyní vlastně teprve začíná jeho návrat. Dobří lidé jej na této cestě doprovázejí a jsou mu oporou, dokud nedojde plné vnitřní svobody. Autorka románu se touto knihou představuje jako mistrná vypravěčka příběhů z nedávné minulosti.

***

"Váš ... bratr má šťastně za sebou operaci. Bylo toho hodně, protože měl otevřené zlomeniny a ztratil spoustu krve. Dokonce se mi podařilo napravit i jednu starou zlomeninu, kterou mu zjevně zfušovali v Rusku. V jedné chvíli mu málem vypovědělo srdce, ale společnými silami jsme to zvládli. Můžete doufat, že to přežije."

Helmut jen nadšeně odpoví: "Bohu díky!" Lékař pokračuje: "Ostatně znám Thomase Volknera už dlouho. V roce 1941 byl se mnou v lazaretu v Minsku. Výborně se nám spolu pracovalo. Byl to můj nejlepší ošetřovatel - a zároveň i dobrý kněz. Tehdy mi toho o sobě spoustu vyprávěl. Nevěděl jsem však, že má bratra na Západě." Přes lékařův obličej přeběhne unavený úsměv. Helmut zrudne jako školák: "Nejsem jeho bratr, pane doktore. To jsem jen řekl sestře na příjmu, aby mi tu dovolila na vás počkat. Ale Thomas Volkner pro mě znamená víc, než by pro mě mohl znamenat rodný bratr. Byli jsme totiž spolu v lágru ve Wylposové."

Lékař s porozuměním přikývne a řekne: "Pro mě to byl, jak už jsem vám řekl, ten nejlepší sanitář, kterého jsem kdy měl..." poznamená doktor Schroeder s úsměvem. "Chtěl jsem se vás na něco zeptat, ale rozhodně ne ze zvědavosti. Na zádech a na ramenou svého ošetřovatele Volknera jsem totiž objevil jizvy jako po bičování a po ranách karabáčem. A také jsem viděl jeho zjizvené ruce a zmrzačený pravý ukazovák."

"Ty jizvy jsou následkem toho, co Thomas Volkner prožil v průběhu více než třinácti let v sibiřském zajetí. Velitel našeho tábora byl odpadlý pop a jako takový zarytě nenáviděl křesťany".

/.../


***

Se svolením převzato z knihy: Návrat, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


***

Několik kapitol z této knihy naleznete zde