Obávám se, abych nebyl nudným dědečkem

Prarodiče si vystačí s  málem

Předávání lásky a pozornosti, které prarodiče mohou dávat svým vnoučatům, nemusí být komplikované. Je až do nebe volající, s jakým málem si prarodiče vystačí, a přesto jsou považováni za „nejlepšího dědu či babičku na světě“. Jedno osmileté dítě to vyjádřilo takto: „Babičky nemusí dělat nic jiného než být tady.“ Toto dítě vystihlo podstatu prarodičovství. Mnozí prarodiče musí dělat mnohem, mnohem více, ale prarodičovství v zásadě znamená dělat, na co ostatní, strýcové, tety, přátelé, a dokonce ani rodiče, nemají často čas – jednoduše s dětmi být.

Někdo, kdo od dětí nic nevyžaduje

Pokud žijete ve větší vzdálenosti od vnoučat, tak nepanikařte. To, co se snažím říct, by mělo všechny prarodiče v hloubi duše uklidnit, protože být s nimi se netýká pouze zeměpisu. U dětí spíš funguje (i u každého dospělého, aniž by si to připouštěl) vědomí, že zda existuje někdo, kdo od nich naprosto nic nevyžaduje – ani výsledky ve škole, ani výhru v atletickém závodu, a to je jejich největším bohatstvím. Znamená to mít někoho, kdo je příležitostně bude rozmazlovat (nepravidelné pozornosti je těžko zkazí). Znamená to mluvit s někým, kdo se zdá být uchvácen každým jejich slovem či gestem. Znamená to vědět, že ve světě, který vás může ohrožovat, poměřovat, hodnotit, soudit a vyžadovat další trik, když už máte kouzelný kufřík úplně prázdný, je někdo, kdo vás miluje.

Děti jsou šťastné, když jim věnujete čas

Když si to jeden prarodič uvědomil, prohlásil: „Byla to obrovská úleva. Nejsem zrovna sportovní typ, nemáme moc peněz, máme malý dům a upřímně prohlašuji, že jsem se obával, že budu nudným dědečkem. Pak mi však došlo, že děti nezajímá, jestli jste dost ´in´: jsou šťastné, když jim věnujete čas, byť se společně věnujete maličkostem.“ Má pravdu.  Můžete je zasvětit do svého koníčku. Mnoho vnoučat v dospělém věku miluje zahradničení, protože „pomáhali dědovi na zahrádce“. Ať už se jedná o modelářství, pletení, pozorování vlaků či origami, má zaangažování vnoučat do vašeho koníčku tu výhodu, že na rozdíl od zhlédnutí nějakého filmu padesát čtyřikrát, si to oba užíváte.

Také je můžete uvést do života mimo domov. Prarodič může někdy fungovat jako rovnováha k nezdravému životu, do něhož děti upadly, aniž by rodiče měli čas s tím něco udělat. Nedávný průzkum zjistil, že děti jsou závislé na obrazovkách – tráví čas před mobilem , televizí a počítačem. Pomoct dětem objevit vnější svět – malé děti naučit názvy květin nebo starší děti naučit číst v mapě – může otevřít dětskou mysl novému způsobu trávení času.

Můžete si společně číst pohádky, péct koláče nebo jim dovolit, aby vám pomohli s běžnými povinnostmi. Ať už zvolíte jakoukoli činnost, snažte se zvolnit tempo a nechte sebe i vnoučata se danou činností úplně pohltit. Toto „natahování času“ dává mladým lidem pocit, že život s námi není uspěchaný, že mají příležitost vyjádřit své pocity, že jsou výjimeční.

Snažte se vyšetřit část tohoto vzácného času na každé vnouče zvlášť. Ne vždy je to možné, ale strávit s nimi čas individuálně vám umožní se k nim přiblížit, překonat soutěživost, ke které mezi vnoučaty nevyhnutelně dochází, a vytvořit s nimi pevná pouta. Ať už jde o předčítání pohádek tříletým dětem či návštěvách ZOO s osmiletými či o zázraku největším, o čtrnáctileté puberťačce, která odmítá s kýmkoli promluvit bez odsekávání, ale čeká až si bude moci vylít srdce dědečkovi, který má čas ji vyslechnout.

Babička mě na procházce nehoní 

Zažil jsem prarodiče, kteří nutili vnoučata k návštěvám. Takoví prarodiče mohou dosáhnout svého, je však mnohem lepší, když za vámi vnoučata skutečně chtějí přijít.

Smějte se s dětmi. Nejste v konečném důsledku za ně odpovědní, tak se nemusíte tvářit „rozzlobeně“, jak jste se o to občas snažili u vlastních dětí. Hrajte s dětmi hry a nechejte je sem tam vyhrát.

Moc prarodičů! Existují všechny druhy prarodičů: ambiciózní a obyčejní, širocí a hubení, pečliví a praštění. Popravdě vnoučatům na tom nezáleží, neboť moc prarodičů spočívá v něčem jiném. Možná, že jsou velmi zaneprázdnění, ale dávají vnoučatům pocit, že jsou nejdůležitější lidi na celém světě. Jedna žena prohlásila: „S babičkou jsem vždycky měla pocit, že celý den čekala jen na mě, a ten den byl rázem dokonalý.“ Osmileté dítě na otázku, co je na babičce skvělé, odpovědělo: „Když jdu s babičkou na procházku, tak nikdy nežene a má čas na pozorování listů a housenek. Nikdy neřekne: ´Pospěš si…´“

Prarodiče jsou jediní dospělí, kteří mají čas a mohou vnoučatům dávat pocítit jejich důstojnost ve víře, že na nich záleží.