Nikdy jsem si nenamlouval, že bych mohl nějak přehodit kormidlo dějin. Už z toho, že sám náš Pán nejdříve skončil na kříži, je zřejmé, že Boží cesty nevedou urychleně k měřitelným úspěchům. Myslím si, že toto je velmi důležité. Učedníci mu kladli otázky: Co se vlastně děje, jak to, že věci nespějí kupředu? A on odpovídá podobenstvím o hořčičném zrnu, o kvasu a podobně a říká jim, že statistika není způsob, kterým měří Bůh. Nicméně s hořčičnými zrny a kvasem se děje něco zcela podstatného a rozhodujícího, co však teď není vidět. /.../

Církev se nemá nikdy spolčovat s duchem doby. Musí mluvit o neřestech a nebezpečích určité doby; promlouvat do svědomí mocným, avšak také intelektuálům i těm, kdo se chtějí pohodlně vyhnout bídě naší doby atd. /.../

Křesťanství nabízí novým způsobem životní modely a v pustině technické existence se opět prezentuje jako místo skutečné lidskosti. Jsem toho názoru, že můžeme vznášet námitky proti jednotlivým hnutím, fokolarínům, nové katechezi a tak dále. V každém případě tu však můžeme pozorovat inovační rozkvět. Tady je křesťanství prožíváno nově a lidé, kteří sem často přicházejí úplně zvnějšku, je pociťují jako šanci k životu, a to k životu právě v tomto století. Veřejná funkce církve nebude už taková, jakou měla v dosavadní, rozplývající se podobě církve a společnosti; ale stále bude veřejně viditelná jako nová šance pro člověka.

(Z knihy - Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí , Portál, Praha 1997)