Křesťany mlaťte hlava nehlava!
Jedna věřící žena vykřikla: „Proč to děláte?“ Byl to bolestný výkřik, vyvěrající z hloubi nitra. Vladimír, boxer z našeho "týmu", se rozzuřil ještě víc a vší silou ji udeřil do tváře. Tento profesionální, dobře mířený úder, by byl složil každého muže, tím spíš křehkou, malou ženu. S krvácející tváří se sesunula na zem.
Stařena se před smrtícím úderem modlila - za mne!
Obušky a pěsti se míhaly, od pronikavých výkřiků věřících div nepraskaly bubínky. Jedni křičeli ze strachu, druzí přemoženi bolestí. U stěny jsem najednou zpozoroval stařenu s vystrašenou tváří. Rty se jí třásly v modlitbě. Pro hluk jsem neslyšel ani slovo. Přiskočil jsem k ní a zdvihl obušek, abych ji praštil. Stál jsem takto před ní a ona se nahlas modlila. Ze zvědavosti jsem několik okamžiků naslouchal: „Bože, odpusť tomuto mladému muži. Ukaž mu správnou cestu. Otevři mu oči a pomoz mu. Odpusť mu, Bože!“
Neuvěřitelný pocit: někdo mi stáhl ruku zpět!
Začal jsem ztrácet rozvahu. Proč se nemodlí za sebe, ale za mne?!? Vždyť ji jdu zlikvidovat! Zuřil jsem. Taková nula a modlí se za mě, Sergeje Dakova, vedoucího Komsomolu! Chtěl jsem jí dát smrtelný úder do hlavy. Napřáhl jsem ruku – a vtom se stalo něco naprosto neočekávaného. Kdosi mi silně trhnul zápěstím. Lekl jsem se, protože to bolelo. V prvním okamžiku jsem myslel, že je to někdo z věřících. Obrátil jsem se, abych ho udeřil. Ale – nikdo za mnou nestál, nikdo mi ruku nemohl zadržet. A přece – zápěstí mě stále silně bolelo. Stál jsem zcela šokovaný. Krev se mi hrnula do hlavy, polilo mě horko a zmocnila se mě hrůza. Nechápal jsem to. Bylo to něco neskutečného, něco, co mě mátlo. Zapomněl jsem na všechno. Odhodil jsem obušek a vyletěl ven. Krev mi bušila v hlavě a tvář mi zalily slzy. Co jsem si pamatoval, od svých čtyř let jsem plakal pouze jednou jedinkrát. Ani při brutálním výprasku od Ničiho jsem neuronil jedinou slzu. Přísahal jsem sám sobě, že nikdy nebudu plakat. Pláč byl pro mne znamením slabosti. Ale teď, na útěku před čímsi nepochopitelným, se mi koulely po tváři slzy. Zmatený a ztracený jsem utíkal, potom zpomalil, znovu utíkal, nepamatoval jsem si vůbec nic. Uběhly hodiny. Vím pouze, že jsem utíkal stále dál a plakal. Když jsem se vzpamatoval, byla už tma.
Už takto dál nemohu!
Pomalu jsem se vracel na policii. Bylo devět hodin večer. Jen jsem vstoupil do dveří, Nikiforov vybuchl: „Dakove, kde trčíš?“ Byla to spíš výzva než otázka.
„Musel jsem přemýšlet o jistých věcech,“ odpověděl jsem. „A dospěl jsem k rozhodnutí, že zanechám této práce.“
Velitelův hněv vystřídala starostlivost. Několik vteřin se na mě zkoumavě díval, a potom řekl: „Sergeji, jsi jen vyčerpaný. Běž, vyspi se!“ Jeho hlas už nebyl tak tvrdý.
„Nejsem vyčerpaný, mám…
„Jsi vyčerpaný!“ skočil mi do řeči. „Běž a odpočiň si. Později si o tom promluvíme.“
