„Jsme v tom s vámi!“

„Co se dělá jen napůl, nemá cenu dělat vůbec,“ říká mi můj přítel, „a to platí úplně všude. Víš, jak by to vypadalo, kdybychom se všichni podle toho řídili? Však uvidíš za chvíli, co znamená dělat věci naplno!“ Jsme totiž zhruba uprostřed olympijského stadionu v Berlíně a spolu s dalšími sedmdesáti tisíci fanoušky se těšíme na koncert irské skupiny U2. Chceme být co nejblíž, a tak stojíme už čtyři hodiny na jednom místě v téměř stálém dešti, ale koncert má každou chvilku začít. Jen zhruba tušíme, co se za okamžik bude odehrávat na podiu a obrovské obrazovce o rozměrech 60 x 14 metrů, která se za ním velkoryse táhne přes celou šířku fotbalového hřiště.

Propuká nadšení, už je tu Larry! Usedá a soustředí se, první údery bicích, ano, to je přece slavná „Sunday Bloody Sunday“! A teď přijde ten kytarový rif! Jasně, už je tu i kytarista The Edge, hraje a přitom tančí! Ze tmy se noří Bono, „I can´t believe the news today…“, začíná zpívat a kousek za ním Adam (basa se přidá později)! Jsou tu všichni čtyři! Strhující, tolik očekávaná podívaná začíná!

Opravdu vidím, co znamená dělat věci buď naplno, nebo je nedělat vůbec. Ještě nikdy jsem neviděl hrát rockovou kapelu přes dvě hodiny v dešti na podiu bez přístřeší, sdílet nepohodu s fanoušky a dát jim tak najevo: „Jsme v tom s vámi!“

Je mnoho situací, kde “slunce nesvítí“

Je mnoho míst a situací, kde slunce nesvítí a kde má co říct jen ten, kdo je ochoten se vystavit dešti a nebojí se, že se ušpiní od bláta. Jsou to především vztahy, které jsou kořením našich životů, a v nich velkorysost.

Jen ten, kdo se cítí milován, dovede sebe sama ztrácet. Jen ten, kdo se cítí milován Bohem, má odvahu jít temnotou i tehdy, když se mu Bůh ztrácí. Ježíš, Bohem milovaný Syn, přišel jako vtělení Božího milosrdenství a velkorysosti. Vždyť jej anděl Gabriel označí za toho, který je „Immanu-el“ = „Bůh s námi“. Přišel, aby v tom byl s námi, on, který „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil a vzal na sebe způsob služebníka“ (Flp 2,6-7). Je v tom s námi ve všem, vždy a všude.

Ježíš jde ovšem ještě dál – ukazuje, co znamená být v tom s druhými: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já, milujte, jako jsem miloval já, sluha přece není nad svého pána, a já jsem přece mezi vámi jako ten, který slouží.“ Ježíšova nová etika staví princip velkorysosti. Jen ten, kdo udělá víc, než by udělali a čekali ostatní, může být solí země a světlem světa. Jedním z projevů velkorysosti je nejen „nedělat věci napůl, ale naplno“, nýbrž je dělat tak, že to vyrazí dech.

Spolu můžeme udělat mnoho

Obrazovka zhasíná a U2 se loučí. Čtveřice mizí ve tmě někde za obrovským jevištěm, hráli hodinu a půl a všichni vědí, že koncert zdaleka nekončí, ale že teď to teprve začne.

U2 byli první kapelou, která v roce 1997 uspořádala koncert na slavném stadionu válkou zničeného Sarajeva. Jako by se jejich píseň „Miss Sarajevo“ dnes v Berlíně stala písní „Miss Syria“. Jsou znovu na scéně. Na obrazovce se střídají záběry z uprchlického tábora při syrských hranicích v Jordánsku se záběry válkou zničených syrských měst. Do filmu na obrazovce jsou promítána slova zakládajícího zákona Německé republiky o lidských právech a úctě k člověku.

Vystoupení graduje. Dnes ale U2 nehrají na sto, nýbrž na sto dvacet procent, hustý déšť, vítr a zima to totiž umocňují, a proto je všem teplo. Ještě existují krásné věci, krásní lidé a naděje. Při závěrečné baladě „One“ Bono nechává obrazovku zhasnout. Členy kapely, roztoulané po obrovském podiu, svolává k sobě před bicí soupravu. Jen pár světel zůstává svítit na ty čtyři loučící se kamarády, žádná bombastická závěrečná show, to snad aby bylo vidět, že jsme všichni jen obyčejní lidé a žádné hvězdy a že toho spolu můžeme pro tento svět udělat ještě hodně. Buď naplno, nebo vůbec.