Nesnažme se vypadat dobře
I když nevěřící lidé žijí spolu s námi, nemusejí někdy vůbec nic vědět o podstatě víry v Krista a o křesťanské lásce. Nemá kvůli tomu valný smysl dělat nějaké vnitřní přemety, abychom se v očích druhých snažili vypadat jako bezchybní a čistí. Bude možná účinnější, jestliže přistoupíme k pokojné revizi své víry a odtud vyvodíme sami pro sebe základní linie a požadavky jak jednat v lásce a s láskou. Neboť mnohdy si tyto základní linie své víry jakoby vůbec sami již neuvědomujeme a nejsme schopni je formulovat. Mnohdy jsme ztratili ze zřetele jejich význam i naléhavost a přestali jsme je ve svém životě uplatňovat.
Křesťané někdy konají jen upachtěné lidské dobro
Když byl stařičký a bezprostřední papež Jan XXIII. teprve několik týdnů v úřadu, zaznamenala média jeho první veřejné činy. Patřilo mezi ně to, že prostě a jednoduše uváděl do praxe křesťanskou dobrotu, kterou starobylá tradice nazývá „skutky milosrdenství“. Jeho činy a prostá slova lidem připomínala jakousi křesťanskou abecedu. Vynesl ale na světlo skutečnost, že pro věřící je sice dobrota vnitřním principem křesťanského života, ale není už to mnohdy dobrota Kristova. Je to jakási dobrota lidská, upachtěná, výlučná a omezená lidskými silami a různými „důvody“, které nám pak v některých situacích zabraňují být skutečně dobrými. Papež tenkrát bez rámusu připomínal, že tam, kde není dobrota srdce, není ani dobročinná láska.
Kristova dobrota miluje kohokoliv
Evangelium je dobrá zpráva o dobrém Bohu, který miluje lidi a vede je k dobru. Toto evangelium ale nebude hlásáno pravdivě, pokud se křesťané, kteří ho hlásají, nebudou snažit ze všech sil o dobrotu srdce. Dobrota srdce obráceného ke Kristu se totiž nepodobá ostatním druhům lidské dobroty, a to ani ve světě plném dobrých lidí. Dobrota vlastní Kristu nám nechává prostor pro naši vlastní vynalézavost. Ale je nutné, abychom naplnili její jasné a přísné zákonitosti — požaduje od nás, abychom poctivě milovali kohokoliv a v jakékoliv situaci. A nepřijímá žádné výmluvy pro to, že nejsme dobří. Pro nevěřící je pak setkání s dobrotou srdce, pocházející od Krista, předtuchou samotného Boha.
Nejsme lepší nez nevěřící lidé
Dobrá a dobročinná láska k druhému nemůže být jiná než bratrská. Se všemi živými lidmi jsme spojeni bratrstvím, které vychází z toho, že jsme všichni stvořeni a vykoupeni. To je skutečnost. Žít podle toho je už však něco jiného. Toto bratrství předchází všechny ostatní lidské vazby.
Láska k nevěřícím, která se stává evangelizací, musí být bratrská. Nepřicházíme k druhým, abychom se s nimi štědře podělili o to, co patří nám — o Boha. Nepřicházíme k nim jako spravedliví mezi hříšníky. Ani jako diplomovaní vzdělanci mezi analfabety. Přicházíme hovořit o společném Otci, kterého jedni znají, a jiní ne. Přicházíme jako ti, jimž bylo odpuštěno, ne jako bezhříšní. Jako ti, kteří měli to štěstí být povoláni k víře, přičemž nejde o náš soukromý statek; víru jsme přijali proto, abychom ji předávali světu. Od toho se odvíjí celý způsob našeho bytí.
Dobrým srdcem může být jen srdce obrácené
Pouze obrácené srdce je bratrské.
Dobrým, bratrským srdcem tlumočícím radostnou zvěst
může být jen srdce obrácené.
Kristus žádá, abychom se od něj naučili tomu,
co je zároveň podmínkou i znakem obrácení srdce -
- pokoře a jemnosti.
Ty můžeme získávat a učit se jim pouze od něj.
Bez jemnosti a pokory neexistuje
ani opravdové křesťanské či bratrské srdce,
ani dobrota a křesťanská evangelizace.
Pokora a jemnost jsou lékem na naši vzpurnost a pýchu.
Bez nich bychom nemohli být pravdivými Božími tvory
ani oddanými Božími dětmi.
