Neočekávejme od druhých to,
co nám nemohou dát

Věřím v přátelství, v lásku, v bratrský život, ve vše, co si my lidé můžeme vzájemně darovat mezi sebou. Setkání s nějakým člověkem a vztah, který se takto vyvine, může být krásný a nádherný. Považuji to za Boží dar. Bůh nám totiž rád ukazuje svou lásku i skrze přátelství a starostlivost někoho, koho nám pošle do cesty.

Je ale třeba, abychom neočekávali a nepožadovali od žádné ubohé lidské bytosti to, co nám nikdy nemůže zcela dát - absolutní štěstí, naprosté uznání, dokonalou jistotu. Vždyť všichni jsme nějak omezení hranicemi vlastní nedokonalosti. A žádný člověk nikdy nemůže dát druhému vše, co by chtěl a potřeboval. To nám může dát jedině Bůh sám.

A protože očekáváme příliš a nedostává se nám uspokojení, stáváme se zahořklými, zklamanými a nakonec jsme vůči těm, kteří nás takto „zklamali“, plni zášti. Není to však (jen) jejich chyba, přehnané je naše očekávání: představujeme si, že nám nějaký člověk může dát to, co nám může zajistit jedině Bůh.

Cesta k vyváženějším
a šťastnějším vztahům

Zkušenost ale říká, že čím více bude Bůh ve středu našeho života, tím více budeme plnost všeho očekávat jen od něj samého a o to více budou naše mezilidské vztahy vyváženější a šťastnější.

Jednou z důležitých cest k tomu, abychom Bohu dali prostor v našem životě, je věrná modlitba. Věrnost v modlitbě vyjadřuje konkrétním způsobem, že absolutní naplnění našeho života očekáváme od Boha. A pokud on má v našem nitru místo, může s námi postupně utvářet náš život k plnosti. Tak může být náš život uváděn do rovnováhy i v oblasti lidských vztahů. Vědomý a věrný život s Bohem nám pomáhá vyhnout se zbytečnému nárokování na druhých, co nám nemohou dát, z čehož někdy plynou až dramatické následky.

Pokud štěstí čerpám v Bohu,
mohu ho předávat dál

Bůh sám nás nikdy nezklame. Povede nás mnohdy i po nečekaných cestách, ale jen on může naplit naše očekávání. „Jen v Bohu odpočívá má duše“ (srov. Žl 62 /61/,2).

Zkušenost nám ukazuje, že věrnost v modlitbě, i když občas prochází těžkostmi, chvílemi vyprahlosti a zkouškami, nás postupně přivádí k tomu, abychom v Bohu nalezli hluboký pokoj, jistotu a štěstí, které nás činí svobodnými vzhledem k ostatním.

Jestliže naleznu pokoj a štěstí v Bohu,
budu schopen mnoho darovat svým blízkým
a budu také schopen je přijmout takové, jací jsou,
aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají
mým očekáváním.
Bůh
sám
stačí.