Můj jedinečný životní úkol
je jen můj a je akorát pro mě
Je to až neuvěřitelné, ale je to tak. Ani jediný z lidí, kteří žijí, žili a budou žít na planetě Zemi, nemá skutečného dvojníka. I jednovaječná dvojčata, k nerozeznání si podobná jsou dvě originální lidské bytosti, každá se svým vlastním a nezaměnitelným posláním. Kriminalisté nás bezpečně dokáží rozlišit nejen podle otisků prstů, ale i podle originální genetické výbavy. Tu máme každý jinou, přesně takovou, jakou potřebujeme ke splnění svého jedinečného životního úkolu. A vůbec nezáleží na tom, jestli ten úkol je z našeho pohledu malý nebo velký. Důležité je, že je můj. Můj a nikoho jiného. A právě proto, že je můj, tak není ani malý, ani velký. Je akorát. To se mi moc líbí, protože lidé by na nás někdy naložili mnohem víc, než můžeme unést. Takhle se k nám ale Bůh nechová. Nikdy po nás nechce nic nemožného a ke všemu, co od nás žádá, vždycky dá sílu a patřičné schopnosti.
Nezbytnou podmínkou lidského štěstí
je rozpoznávat a plnit své poslání
Rozpoznat a splnit své poslání, je nezbytnou podmínkou lidského štěstí. To ale také předpokládá bez brblání a bez komentářů přijmout i svá omezení. Své limity. Přijmout a nemít z toho mindrák. Limity má totiž každý. Úplně každý. Pouze ne každý je schopen si je přiznat. Ale to, že něco nedovedu, že na něco nestačím, to vůbec neznamená, že jsem méně důležitá než ti ostatní. Určitě mám zase něco, co schází těm kolem mě. Já potřebuji je, oni potřebují mě. Velká lidská rodina je jeden organismus, složený z mnoha různých údů. Stejně jako v našem těle má každý jednotlivý úd svoji nezastupitelnou funkci - co umí ruka, neumí nos, co umí oko, neumí ucho - tak je to i s námi. Potřebujeme se, sloužíme a pomáháme si navzájem.
Být si vědom svých schopností
Tak jako by bylo hrubou chybou nepřiznat si svá omezení, bylo by stejně velkou chybou nebýt si vědom svých schopností, svého nadání, svého talentu - a nevyužívat tyhle dary ve prospěch ostatních lidí. Opakuji - nedostali jsme je pro sebe, ale pro druhé. Každé takové obdarování je zároveň úkolem. Kdo tohle pochopí a přijme, bude se snažit podle toho taky žít. A tím se bude den za dnem přibližovat k tomu vytouženému nezcizitelnému štěstí, o kterém byla řeč minule. A kdo navíc uvažuje aspoň trochu logicky, nutně si z toho musí vyvodit závěr: když úkol, tak kdo mi ho asi dal? Kdo mě k tomu konkrétnímu a jedinečnému úkolu uschopnil? Kdo mi důvěřuje, že to dokážu, že se nezaleknu překážek? Než člověk najde odpovědi na tyhle klíčové otázky, nutně žije ve zmatcích a sotva se může cítit v bezpečí, natož šťastný. Tápe, hledá. Jakmile odpověď na otázku "proč tu jsem" najde, má své štěstí pevně v rukou. Tuhle zkušenost udělalo před námi mnoho lidí, mezi nimi i sv. Augustin, který řekl: "Nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Bohu."
Představuji si společnost jako obrovskou mozaiku
Každý z nás je tedy originál, nikdo není klonovaná, nebo xeroxovaná kopie. Je to něco úžasného. Každý z nás se rodí s určitým nadáním, určitými talenty. A i s posláním. Nemáme ale naše nadání jen pro sebe. Máme toto vše ke společnému prospěchu, ke službě těm druhým. Je úžasné, že každý jsme jiný. Je to proto, abychom se navzájem doplňovali a potřebovali. Představuji si společnost jako obrovskou mozaiku, která se skládá z jednotlivých kamínků – nás lidí. Je proto třeba stále hledat a rozpoznávat to své jedinečné místo v každodenním životě.
Zpracováno podle textů Marie Svatošové
MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
