Zasadit strom míru, který snad vydá plody
„Východ a Západ. Dialog civilizací“. Pod tímto titulem zorganizovala italská komunita Sant´Egidio dvoudenní konferenci (8.-9.6.2015) ve Florencii za účasti významných sunnitských náboženských představitelů. Podle slov předsedy italského hnutí, Marca Impagliazza, je snahou poskytnout muslimským imámům příležitost, aby odhalili tvář islámu, která se velmi odlišuje od toho, co dnes představuje tzv. Islámský stát a jeho násilnické tmářství. Kromě kardinálů Betoriho a Sistacha, florentského a barcelonského arcibiskupa, a členů italské komunity na sympoziu vystoupil vrchní imám káhirské univerzity Al Azhar, Ahmad Al Tájib. Vysoký představitel sunnitského islámu je na vůbec první oficiální návštěvě Evropy. V úvodu svého proslovu se zmínil o dlouhodobých přátelských vztazích s evropskými katolickými intelektuály (O. Vittorio Ianari, prof. Paola Pizzo, dr. Andrea Trentini), se kterými v Káhiře diskutuje o dialogu mezi náboženstvími a civilizacemi.
Jak však poznamenal, tento dialog dosud nedokázal ohraničit otevřený nebo skrytý střet mezi islámsko-arabským světem a Západem, ani nastolit společnou vizi, která by svět vyvedla ze současné krize. „Pokud tato krize bude pokračovat, zaplatí za války, ničení, zaostalost a prolévání krve celé lidstvo, a to zřejmě ve větší míře než při dvou posledních světových válečných konfliktech v první polovině minulého století. Bude to vysoká daň za nezadržitelný rozvoj nových ničivých zbraní a vojenskou politiku, která stále více ovládá scénu kvůli trvajícímu odhodlání Západu udržovat svou vojenskou přítomnost ve většině východních zemí“, poznamenal Al Tájib a dodal: „Zkoumejme proto bedlivě tyto krajně složité problémy v naději, že nalezneme východisko, či alespoň zasadíme strom míru, který snad v budoucnu vydá plody.“
Co je to vlastně "Západ"?
Vrchní imám káhirské mešity Al Azhar se poté pokusil o výklad pojmů „Východ“ a „Západ“, avšak, jak se zklamáním přiznal, nedokázal nalézt přesný význam a logickou definici těchto dvou celků, které jsou sice zeměpisně vzdálené, leč dějinně a civilizačně provázané. Podle jeho soudu totiž nelze Západ vyměřit na základě jeho etnických a náboženských rysů jako „celek utvářený evropskými národy, které vyznávají křesťanství, protože tato definice neobstojí kvůli milionové muslimské emigraci do Evropy a Ameriky, která zanechává stopy v sociálním tkanivu“. Oboustranné vlivy nejsou dítětem dnešní doby, nýbrž po dlouhá staletí poznamenaly obě civilizace. „Je tedy Západ křesťanství, laicismus nebo ateismus? Je to vojenská nebo hospodářská síla? Osvícenství a lidská práva nebo fašismus a rasismus? Umění, kultura, poslední výkřik módních salónů, nebo konzum, věda, technologie a továrny na zbraně hromadného ničení?“, ptá se Al Tájib.
Hlavní sunnitský představitel se svěřuje s ještě většími obtížemi při hledání jasné a přesné definice islámského Východu, na který západní společnost vyvíjela zřetelný vliv, projevující se ve většině islámských států jako vpád neboli invaze. „Je nutné připomenout“, zdůrazňuje vrchní imám, „že islámský svět nemá geografickou kontinuitu a že národní identita tu převládá nad náboženskou.“ Důkazem může být dlouholetý spor mezi Irákem a Íránem. „Ani výzvy k vytvoření sjednoceného islámského národa nikdy nebyly vyslyšeny“, pokračuje Al Tájib. „Tato skutečnost může vést k tvrzení, že neexistuje entita nazývaná „islámský svět“, která by mohla být považována za nebezpečí hrozící Západu, jenž naopak vlastní mnohem více drtivějších a útočnějších sil“.
Rozdíl mezi silou šílence a silou spravedlnosti a míru
Podle islámského učence se staletá provázanost obou civilizací může stát společnou platformou k jejich vzájemnému přiblížení, založenému na komplemetaritě, prospěšné výměně, posílení principů demokracie, svobody a práva obyvatel Východu i jejich západních bratrů na důstojný a bezpečný život, v naději, že bohaté a mocné státy upustí od despotismu, stranickosti a politiky dvojího metru – jednoho pro Západ, druhého pro Východ.
„Shodneme se na tom“, pokračoval egyptský imám na florentské konferenci, „že situace současného světa je žalostná a že muslimské národy neschvalují princip nadvlády síly a jejího neúměrného užití k podrobení národů. Jistě, mohli bychom obdivovat toho, kdo je silný, a jeho sílu, avšak navzdory tomu jím opovrhujeme, protože je nemorální. Činíme tak ve jménu solidarity a lidského bratrství. Toto je rozdíl mezi silou šílence a silou spravedlnosti a míru“. Ahmad Al Tájib potvrdil, „že pocity hluboké nenávisti vůči domýšlivému a sveřepému světovému řádu nejsou omezeny pouze na východní muslimy. Naopak, je to převažující postoj mezi širokou vrstvou západních obyvatel, kterým dosud leží na srdci skutečné lidské hodnoty, nezhanobené etikou síly, dílčími zájmy a ideologií cíle, který světí prostředky nehledě na jejich nemorálnost.“
Podle imámových slov „východní muslimové a křesťané již dávno nepohlížejí na panovačnou civilizaci síly jako na svůj vzor, ačkoli to kazatelé mondializace v různých koutech planety stále vyvolávají“. Jak prohlásil, pravý opak je pravdou – na Východě existují vážné výhrady proti tomuto typu civilizace, který jistě hodně lidi přivedl ke štěstí, avšak zároveň byl kořenem neštěstí příliš mnoha poctivých obyvatel tohoto světa.
Strach ze Západu
Al Tájib dále připustil, že východní muslimové a křesťané musí změnit svůj pohled na Západ a jeho obyvatele. „Ve vztahu k Západu převažují pocity poznamenané strachem, nejistotou, obavami z újmy.“ Možná jsou odůvodněné, podotkl, ale nepochybně jsou přehnané a hraničí s nenávistí a touhou po pomstě, až do míry hrozící katastrofou, která by ze světa sprovodila obě civilizace. „Obyvatelé Východu – muslimové a křesťané – proto musí ustat s tím, aby na západní společnost pohlíželi jako na nositelku všeho zla, která nectí náboženské hodnoty a ctnosti. Svou přehnaně chmurnou vizi by měli zaměnit za optimističtější a pohlížet na západní společnost jako na lidskou civilizaci, která navzdory svým chybám a omezením lidstvo zachránila otevřením bezprecedentních vědeckých a technologických obzorů. Východ může Západu mnoho nabídnout, aby zaplnil jeho duchovní a náboženské mezery, zatímco Západ může Východ pozvednout ze zaostalosti v oblastech vědy, techniky, průmyslu, zemědělství a jiných. Doufám tedy, že se Západ vzdá svého vlastenčení a nadutosti a Východ přestane trpět utkvělými myšlenkami a podezíravostí, aby se oba potkaly na půli cesty“, vyzýval káhirský imám.
Jediná alternativa k zastavení násilí
V závěru své řeči se šajch Al Azharu dotkl dvou hledisek civilizačního dialogu. Jak zdůraznil, vzájemné poznávání mezi národy je jedním z koranických příkazů (49:13, „Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený."), předpokládá odhodlanost a upřímné úmysly. Poté popsal činnost svých dvou předchůdců (šajchové Muhammad Mustafa al Maraghi a Muhammad Urfa) ve vedení islámské školy, kteří v době mezi dvěma světovými válkami a v poválečném období vyzývali ke spolupráci mezi islámem a Západem ve snaze zamezit střetům mezi národy.
Druhý aspekt se týká nebezpečí, které hrozí nám všem, uzavíral Al Tájib: „Mám na mysli terorismus a násilí, které ohrožují svět, a celý rodokmen ozbrojených organizací, uskupení a hnutí, které se často skrývají za náboženský převlek a manipulují posvátnými spisy, aby ospravedlnily své výboje, vraždy lidí, krádeže jejich statků a donucení k jejich odchodu do zahraničí. Nemáme jinou alternativu než vzájemnou solidaritu, abychom tuto epidemii zastavili. Vy, mudrci z Východu a ze Západu“, obracel se káhirský imám k účastníkům konference ve Florencii, „lépe než kdokoli jiný znáte příčiny této epidemie, která vždy vychází z chybné četby posvátných knih a ze záštiplné světové politiky, podporované obrovským kapitálem – desetkrát větším, než jsou částky určené na boj s chudobou, nevědomostí, nemocí a zaostalostí třetího světa“.
(jag)
