Od dětství jsem rád běhal. Možná o něco víc, než to bývá u dětí zvykem. Ostatně ke sportu jsme měli v naší rodině blízko všichni, tedy myslím tím mě a moje čtyři sourozence. Je to až s podivem, protože tatínek, jak hrdě prohlašoval, měl za svých školních let z tělocviku za tři. Maminka sice cvičila ráda, ale rozhodně nešlo o žádné aktivní sportování.
Bylo mi snad nějakých deset let, možná míň, když jsem se rozhodl, že si vyzkouším svou vytrvalost. Vybral jsem si asi sedm set metrů dlouhý okruh, který jsem chtěl oběhnout desetkrát. Podařilo se mi to bez větších problémů. Léta jsem tedy pak chodil do atletického oddílu a dosáhl jsem různých úspěchů v různých závodech. O tom se ale rozepisovat nechci. Zmíním zde jednu konkrétní situaci spojenou se sportem, kterou jsem časem pochopil i v širších souvislostech.
Uvědomil jsem si, že jsem nejednou běžel závod,
při němž jsem nenasadil všechny své síly.
Mnohdy ten pohodlný hlásek zvítězil.
Nejde ale jen o sportovní zápolení. Jde o náš život. Často jsme v pokušení domnívat se, že stačí snažit se tak napůl. Třeba tak napůl studovat… A čas, který mám vyhrazený na učení, rozmělňovat tím, že se trošku učím a trošku sleduji, jaká zpráva mi naskočí na mobilu, případně se pokouším periferně sledovat nějaký film či sportovní utkání. Jindy mám s někým schůzku, ale z půlky času komunikuji na sítích s někým jiným… Napůl pracovat a napůl se bavit. Jen napůl budovat své vztahy. Jen napůl se věnovat rodině, dětem. Jen napůl žít duchovní život. S nadějí, že ono to nakonec snad nějak vyjde.
Dobrou školou pro mnohé z nás bývala v této věci vojna. Mladí kluci dostali něco za úkol. Poskládáte si ve skříňkách věci do „komínků“. Byla spousta důvodů, proč to nešlo. A co jsou to vlastně ty komínky? A kde získat karton na vyztužení oblečení? A kde sehnat nůžky na jeho nastříhání? To nikdo neřešil. Pokud ovšem do večera nebylo hotovo, všechny věci byly nemilosrdně vyházeny na zem. A „mladý“ nešel spát, dokud úkol nesplnil. Každý ho nakonec splnil, protože mu bylo jasné, že prostě musí.
Rozhodně nejsem zastáncem vojenských drsných metod nebo dokonce šikany. Používám ten příklad proto, abych ukázal, jaký je rozdíl, když se člověk něco pokusí udělat a když se pevně rozhodne, že to udělá. Není zde rozdíl deseti či třiceti procent úspěšnosti. Je tu rozdíl naprosto zásadní. Rozdíl mezi tím, jestli v dané situaci uspěješ, nebo ne.
Rozhodni se jít do svého života naplno.
Naplno studovat či pracovat.
Naplno prožívat své vztahy.
Naplno žít svůj duchovní život.
A potom, jak píše Guy Gilbert, „ať se ti život povede!“
