Často vynaložíme spoustu vnitřní energie, abychom udrželi pod pokličkou to, že jsme neodpustili. Jindy odpouštíme jen na oko, tak abychom situaci drželi ve snesitelných mezích a měli dobrý pocit i před sebou. Vím, že bych měl odpustit, tak ti odpustím, ale nemysli si, že na to zapomenu!


Je v tom osten pomsty. I když nebudeš dělat nic dalšího, budeš to mít stále na talíři. Stavím se do pozice ušlechtilého, ale ve skutečnosti toho druhého stále trestám.
Může se mi ale stát, že bych chtěl odpustit, ale nejde mi to. Mám klíč v ruce, ale nejsem schopný ho zvednout a strčit do zámku. První možnost je, že se jen vymlouvám. Je nutné ptát se sám sebe: opravdu chci odpustit?
Často ale může být problém v tom, co si pod odpuštěním představujeme. Mnohdy totiž máme nereálnou vizi. Čekáme, že ve chvíli, kdy řekneme "odpouštím ti", se okamžitě vyléčí všechny naše city. Ale tak rychle to nejde. Citové uklidnění je až výsledek procesu odpouštění. Je to dlouhodobý proces, city postupně dobíhají.
Ve skutečnosti je normální, že když mám na sobě nespočet modřin, strach hned nezmizí. Hned nezapomenu. Neklaďme na sebe nároky, které jsou z říše pohádek. Pak bychom mohli začít sami sebe utloukat: "Já jsem hrozný člověk, nedokážu odpustit."

Jindy je v nás jakoby dvojí vůle: vím, že chci odpustit, ale zároveň se mi nechce. Jakási ambivalence, tj. vůle k obojímu. Je dobré si to přiznat. Je to má lidská slabost, jsem jen člověk. Ale zároveň na tom neskončit. O sílu k odpuštění, které mi nejde z mé podstaty, mohu volat k Bohu.



***
Se svolením zpracováno z časopisu Rodinný život, který vydalo Centrum pro rodinný život, Olomouc