Menší děti dokážou dobře odvést otce od jeho profesních zájmů. Zatáhnou ho do svých her, pověsí se na něho. Když se otec zapojí do dětské hry, načerpá sil a pracovní problémy z něho spadnou. Bohužel otcové často reagují odmítavě, když se jim ratolest pověsí na krk. Vůbec si přitom neuvědomují, jak hluboce dítě zraňují.

Dítě touží cítit otcovu blízkost, a zatím narazí na odmítnutí a chlad. V různém věku kladou děti na otce různé nároky. Když už jsou starší, začínají na něj hledět kritickým pohledem. Začnou mu vyčítat, že se pořád schovává za práci. Že je vůbec nevnímá. Nebo reagují na zranění tím, že se stáhnou do sebe. Žije-li otec přespříliš svou prací, ani si toho nevšimne. Nebude mít chuť zaobírat se komplikovanou duší svých potomků a čelit jejich frustraci a výčitkám. Tím se jim ale stále více odcizuje – vzniká propast, která se dá těžko překlenout.

Podobné zkušenosti se vztahují i na pracovně vytížené matky. Ty mají navíc často špatné svědomí, že se svým dětem nemohou dostatečně věnovat. Někdy začnou děti matčiny výčitky svědomí využívat k tomu, aby si vymohly všechno, co si zamanou. Jenže to není dobré ani pro dítě, ani pro matku.

Rodič si potřebuje pěstovat vnímavost k vlastním reakcím. Když reaguje na jakýkoli problém svých dětí zvýšenou podrážděností, měl by sám o sebe začít lépe pečovat. Měl by se v nitru učit lépe opouštět svou práci. Jen tak se dokáže vědomě naladit na své děti. Je třeba věřit v jejich dobré jádro. Jakmile přijdu domů s přístupem, že jsem vyčerpaný a že si potřebuji odpočinout, okamžitě mě rozčílí, jestliže děti nejsou zcela bezproblémové a právě mají chuť zlobit. Když se však po práci na děti těším, dokážu se s nimi setkat v úplně jiném duchu a vyslechnout je, aniž by mě to unavovalo, a udělám to rád. Když se otevřeně naladíme na své děti, dosáhneme tak automaticky většího odstupu od práce.

***
Se zpracováno podle knihy: Pracovat i žít, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří

***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde