Nedá mi to a už druhý den se pořád musím vracet k postní úvaze, kterou jsem včera ráno četla: "Život nám neustále staví před oči naše pochybení a nejrůznější tragické situace plné smrti a nenávisti, která ovládá tento svět. Když se nad tuto černou kroniku nedokážeme povznést, riskujeme, že v sobě zcela udusíme důvěru a naději. Co máme dělat? Musíme najít odvahu a podívat se na svůj život novým pohledem, očištěným upřímnou lítostí a vytrvalou modlitbou."
Možná si to neradi přiznáváme, ale na celkovém zlu ve světě se všichni nějak podílíme. Občas i konkrétními skutky, častěji možná "jenom" slovy, která nám z pusy vyletí a už nejdou vrátit zpátky. Ta naše pusa za to nemůže. Jazyk, patro, zuby, dásně, rty - to jsou jenom mluvidla, orgán, ve kterém se slovo zformuluje a vystřelí. Pusa je v tomto případě něco jako hlaveň kulometu. Naštěstí občas vystřelí i slovo dobré a strefí se jím kam je právě třeba. Bohu díky za to. Teď mám ale na mysli slova ošklivá, zraňující, která zraňují hned dvakrát. Toho, do koho se strefila, ale i toho, kdo je ze svého kulometu neuváženě vypálil - pokud mu ovšem aspoň trochu funguje svědomí. Nemůže-li za to pusa, kdo tedy? Kde se ty náboje, bročky, broky a někdy dokonce dělové koule vlastně berou? Kde se líhnou?
Myslím, že všichni správně tušíme, kde se to líhniště nachází a kdo je za tu líheň zodpovědný. Dokud se nenaučím ovládat své myšlenky a nezkrotím je, slova z pusy lítat budou. Tam už je těžko zadržím. Někdo sice radí kousnout se v takovém případě do jazyka, ale to bych ho za chvíli měla nadranc. Účelnější a účinnější bude - i když jistě během na dlouhou trať - pustit se do vytrvalé a trpělivé krotitelské práce. Ta si v ničem nezadá s náročnou prací cirkusových krotitelů divokých šelem. I tady je to boj o život. Buď zvítězím já nebo ta šelma. Není lhostejné, čím vyplňuji svůj myšlenkový svět. Není to lhostejné a jsem za to plně zodpovědná.
Postní doba nám na to určitě nestačí, ta trvá pouhých čtyřicet dnů. Ale mohla by být dobrým startem. Aspoň začít. Mlsný jazýček jsme už možná zkrotili v minulých letech a žádné velké úsilí nás to nestojí. Koneckonců, vynahradíme si to v neděli a tuplem o Velikonocích. Cvičit se v mlčení je alespoň pro některé z nás (dámy, mám pravdu?) leckdy mnohem těžší. Ale trénink se určitě vyplatí. Dokážeme-li spolknout tisíc zbytečných slovíček, podaří se nám pak spolknout i to jedno šeredné, které by bez tréninku vyběhlo samo.
Ještě účinnější - ale to už je pro pokročilejší - je každodenní krotitelská práce v líhništi samém. Ve vlastním myšlenkovém světě. Umlčet a zneškodnit ošklivou myšlenku v samém zárodku. Nemíním tím hned přípravu atentátu a podobné nekalosti. Ono úplně stačí ucpat svůj myšlenkový svět třeba posuzováním druhých. Ruku na srdce - co nás k tomu vede? Proč to děláme? Jen se nebojme nazvat to pravým jménem. Není to ta potvora, co předchází pád? A je-li to opravdu ona, pak je to skutečně šelma nebezpečná a nezbývá, než se s ní utkat a spoutat ji pevným řetězem své vůle.
Jarní úklid, malování kraslic, pletení pomlázky - to všechno k Velikonocům, resp. k velikonočnímu folklóru taky patří. Nic proti tomu. Ale ustrneme-li jen na těchto zvycích, z Velikonoc jsme nepochopili vůbec nic. A proto - s chutí do krotitelské práce na sobě samém! Cení se i pouhá snaha. Lepší něco nežli nic.