Střídali jsme se ve spaní u kůzlat
Jedna z našich angorských koz měla dvojčata. Stalo se to jednoho mrazivého dne, kůzlátka byla celá mokrá, maličká a křehká. Chvíli jsme je nechali o samotě – chtěli jsme nechat matku, aby se o ně mohla v klidu starat. Když jsme se vrátili je zkontrolovat, našli jsme je ležet na studené podlaze chléva v bezvědomí.
Moje dcera Jenny toho dne nešla do školy, aby mohla dávat na kozy pozor, a vrhla se do akce. Popadli jsme fén a nějaké hadry. Sušili jsme je a masírovali, ale nezdálo se, že by je to zahřálo. Zavolali jsme veterináře a přestěhovali kůzlata do domu. Míváme v domě poměrně chladno a dřív jsme se ani nepokoušeli dostat z našeho kotle maximum, ale tentokrát jsme to udělali. Střídavě jsme si opékali nohy nad mřížkou v podlaze, kudy proudil horký vzduch, a drželi jsme bezvládná kůzlata ve vaku z hadrů na klíně, aby na ně zespodu proudilo teplo. Na každém boku jsme měli ještě přiloženou lahev s teplou vodou. Jednomu kůzleti začalo cukat víčko. Jedno oko se na moment otevřelo. Fungovalo to, ale nebyli jsme si jistí, že to bude stačit. Když přijel veterinář, byla kůzlata pořád tak studená, že jim nebyl ani schopen změřit teplotu. Dal jim injekci kortizonu a padesátiprocentní šanci na přežití – u toho silnějšího. U toho druhého ještě menší. „Musíte jim zvýšit teplotu,“ řekl nám. Jenny běžela nahoru a přinesla teploměr, kterým jsme si my sami měřívali teplotu. S ním měřila teplotu kůzlatům co půl hodinu.
Střídali jsme se v tom, kdo bude spát dole a hlídat kůzlata, zatímco jsme se nepříliš úspěšně snažili udržet zbytek domu čistý a uklizený. Pomáhali jsme nemotorným kůzlatům, když klouzala po linoleu v zoufalé snaze dostat se k mateřskému mléku. Tak jsme trávili celé dny. Dnes už obě kůzlata Heidi i Hope chodí, pijí mléko od své mámy a pak klopýtají zpátky do své papírové krabice, kde se k sobě přitulí a spí. Dokonce už jsou zvědavé, jak vypadá svět za vchodovými dveřmi. Tenké nožky Hope se ještě trochu rozjíždějí, ale má pevnou vůli, a když upadne, hned se na ně zase postaví. Budou žít.
Mít naději bolí, je v ní vždy skrytá nejistota
Já sama bych to nejspíš byla vzdala. To Jenny pojmenovala malé kůzle Hope – Naděje. Já obvykle nemívám moc velkou naději, že se věci budou vyvíjet dobře. Mít naději bolí, v naději je vždycky skrytá nejistota. Kdybychom věděli, že všechno bude v pořádku, nemuseli bychom mít naději. Je pro mě těžké vyrovnat se s nejistotou, žít se smutkem, starostmi a lítostí. V nejhlubším koutku srdce jsem si myslela, že by bylo lepší, kdyby kůzlata rychle zemřela. Pak bych mohla truchlit, oplakat je a jít dál, nechat své srdce ztvrdlé a neporušené a ochránila bych se před tím, že jsem musela pečovat.
Věci, o něž se staráte, často nemají šťastné vyústění
Péče je vyčerpávající. Připomíná mi mou vlastní bezmocnost. Často věci, o něž se staráte, nemají šťastné vyústění. Nemyslím si, že jsem se narodila s tvrdým srdcem, ale během let jsem se mnohokrát zoufale modlila a mé prosby nebyly vyslyšeny – aspoň ne zjevným způsobem. Lidé, které jsem milovala, se sami ničili alkoholismem. Přátelé z chudých zemí umírali na choroby, které by u nás byly vyléčitelné. Děti vyhublé hlady, ženy zneužívané svými stejně zoufalými manželi, psi ukamenovaní bezcitnými dětmi, které neměly nic lepšího na práci. Vidím tyto věci a jsem bezmocná. Hrozné věci se dějí dál a dál. Máme rádi příběh o Lazarovi, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Ale ne každý bratr, který zemře, je zázračně navrácen svým milujícím sestrám. Je lepší se neoddávat naději.
Proč Bůh reaguje tak, jak reaguje, je záhada
Dnes ale, přinejmenším protentokrát, je Hope vzhůru. Skotačí kolem vchodu do domu, sice se ještě motá, ale dojde ke své mámě a pije od ní mléko, zatímco její ocásek se vrtí dokola radostí jako helikoptéra. Musím si tuto vyslyšenou modlitbu udržet v mysli co nejdéle, spolu se vším tím zdánlivým Božím mlčením a odmítnutím. Proč Bůh reaguje tak, jak reaguje, je záhada. Mým úkolem je přijímat a důvěřovat, a jak mi ukázala moje dcera, krmit Naději.
Ptám se, Bože, abych věděla,
a ty mi říkáš, abych důvěřovala.
Otevři mé srdce bolesti lásky
a dej mi sílu snášet agónii naděje.
Amen.
