Jednoho dne jsem vycházela se svou známou z kostela, a když jsme spatřily dva žebráky, zapředly jsme hovor na téma, které nám bylo akorát nedávno připomínáno, tedy o almužně. Shodly jsme se na tom, že dáváme většinou jen těm opravdu potřebným (podle našeho odhadu), ne těm, u kterých předpokládáme, že přispějeme jen na alkohol či  drogy.

Za dva dny jsem vycházela z kostela sama a zase tam stáli ti dva s napřaženou rukou. Jeden - ten námi vybraný a druhý – ten nevybraný. Vnořila jsem ruku do kapsy a vytáhla minci. Ta mi ale z ruky vypadla a koulela se neuvěřitelně přes celou chodbu k tomu nevybranému, přestože ten, kterému jsem ji původně chtěla dát, stál velmi blízko.  Dotyčný minci u svých nohou sebral a vracel mi ji. Když jsem řekla, aby si ji nechal, velmi zdvořile a radostně poděkoval. V tu chvíli jsem si vzpomněla na naše úvahy a uvědomila jsem si jak nás Bůh mile a kolikrát úsměvně vychovává! Tedy ne náhoda, ale výchova Boží! Co my víme?! Možná zrovna ten, kterého odhadujeme pouze podle zevnějšku, je třeba právě v této chvíli ten potřebný. Vždyť víme, že Bůh vidí do srdce, vnímá naše potřeby a nehodnotí nás jen podle kabátu.

Co k tomu říci? Děkujme Pánu, že využívá i drobné události v našem životě, aby nás vychovával a ukazoval, že naše hodnocení nejsou vždy správná. A když se nám nějaká taková „náhoda“ stane, nemávněme jen rukou, ale uvažujme, co nám asi chtěl Pán říci. Nechme se poučit a nepromarněme láskyplnou výchovu Boží!

-mma-