V africké Rwandě došlo na jaře 1994 k jedné z nejhorších a nejkrvavějších genocid, jakou svět kdy zažil. Příběh dvaadvacetileté Immaculée, která zázračně přežila brutální vraždění celé své rodiny, je strhující výpovědí o síle odpuštění a lásky. Úryvek přináší pohled do sirotčince, kde  začala Immaculée po masakru působit a kde nakonec našla útěchu v pomoci potřebným. Tato pomoc a láska k druhým jí jako jediný prostředek pomohly překonat traumata všudypřítomného vraždění.

„Nechci, aby tě na první návštěvě přemohl smutek, má milá,“ řekla mi sestra. „Pamatuj, že tam, kde jsou děti, najdeš vždy alespoň trochu štěstí. Štěstí se chová jako plevel – s trochou světla vyroste kdekoli.“

Vstoupily jsme do hlavní společenské místnosti sirotčince. Ihned propukl velký jásot a moje nálada se o sto procent zlepšila. Asi dvě stě dětí, většinou mladších sedmi let, stálo v půlkruhu a čekalo, až mě přivítají. Velmi silně mě zasáhlo, když se všechny děti, aniž by mě znaly, rozezpívaly:

Vítej milý hoste, vítej vzácný hoste,
buď vítán u nás doma.
Vítej milý hoste, vítej vzácný hoste,
ať se tento dům stane tvým domovem.

Děti zakončily píseň dalším radostným pokřikem a půlkruh kolem mě se uzavřel. Příštích pár hodin jsem strávila neustálým skotačením a hrou, jako bych sama byla dítě – zpívala jsem, skákala přes švihadlo a četla příběhy co největšímu počtu chlapců a děvčat. Když zazněl zvonek oznamující čas večeře, byla jsem fyzicky vyčerpaná, zato duševně nabitá energií.

Zavřela jsem oči, zaposlouchala se do smíchu všude kolem a pomyslela si: Děkuji ti, Matko Maria, že jsi mě sem přivedla, a děkuji ti, Ježíši, za tyto malé děti.

Sestra mě doprovodila zpět k bráně, položila mi ruku na rameno a pohlédla mi do očí: „Nezapomeň na svůj slib, že se sem brzy vrátíš. Něco jsi těm dětem dnes darovala. Neber si to s sebou zpět.“

„Sestro, ty děti mi daly mnohem víc, než jim kdy já budu schopná vrátit,“ odvětila jsem. „Toto je můj nový domov. Zítra hned po práci se sem vrátím. Budu sem chodit, kdykoli to bude možné.“

Rozloučila jsem se a hned vzápětí mě napadlo, že jsem si nezapamatovala jméno ani jediného dítěte.

„Počkejte, sestro!“ zavolala jsem, když se brána zavřela. „Žádné z dětí neznám jménem!“

„Na jménech tady nezáleží! Všechny jsou to děti Boží.“
 

Se svolením zpracováno podle knihy: Odpustila jsem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.