Nechceme připustit, že to sami nezvládneme
Bůh nás všechny stvořil jako neúplné, nedostatečné a s potřebou dlouhého nákupního seznamu přísad, které si nedokážeme zajistit sami. Tento seznam obsahuje takové položky, jako je Boží láska a péče, láska druhých lidí a naše fyzické potřeby. Přesto si chceme vystačit sami. V hloubi duše se všichni vzpíráme myšlence, že musíme druhé potřebovat a prosit je o to, co nemáme, že musíme pokleknout před Bohem. Nechceme připustit, že to sami nezvládneme a že nám něco chybí. Nechceme přiznat svou vlastní bídu, protože to je pokořující.
Soběstačnost často považujeme za pozitivní
Satan řekl, že vyvýší svůj trůn „nad Boží hvězdy“ (Izaiáš 14,13). Nesnášel svou závislost na Bohu. Lidé si postavili babylonskou věž, aby byli soběstační: „Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi“ (Genesis 11,4). Laodikejská církev se tvářila, jako by nic nepotřebovala, a byla za to napomenuta: „Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý“ (Zjevení 3,17).
Problém je, že soběstačnost často vyučujeme jako pozitivní charakterový rys. Běžně se stává, že trpící křesťané, kteří hledají pomoc se svou depresí, úzkostí, manželskými problémy a rodinnými těžkostmi, slyší: „Nemáš dost víry“ atd.“ Jedince, který nemá problémy (nebo své problémy skrývá), považujeme za vzor zralosti. To ale vůbec neodpovídá tomu, co Ježíš vyučoval ve svém podobenství o farizeovi a celníkovi. Vynervovaný celník, který si dobře uvědomoval, co potřebuje, volal k Bohu o své hříšnosti a bídě, a „vrátil se ospravedlněn do svého domu“ (Lukáš 18,14). Naproti tomu farizeus šel domů s prázdnýma rukama.
Jak nás naše soběstačnost ničí?
Především tím, že nám brání zakoušet naši bídu. Lidé, kteří mají všechno „v pohodě“, nehladoví a nežízní po druhých. Necítí nedostatek, když jsou sami nebo v nějaké tísni. Nenavazují spojení s druhými lidmi, protože nepociťují, že to potřebují.
O této dynamice často vypovídají dospělí, kteří vyrůstali v rodinách vojáků. Každý rok se stěhovali a brzy si začali uvědomovat, že příští školní rok své nynější spolužáky už nejspíš neuvidí. Aby přežili, vytvoří si přizpůsobivou fasádu, která jim umožní získat pár známých a nebýt třídou odmítnuti, a tím to končí. Nikdo nemohl proniknout dovnitř, nikdo se jim nemohl přiblížit. Vystačili si sami, aby nemuseli zakoušet zdrcující pocity ztráty a osamění. A často si tento postoj udržují až do dospělosti, kdy se snaží uspět v manželství – a tehdy vypukne pohroma.
Vítejte svou nesoběstačnost a to, že potřebujete druhé, jako dar od Boha, který vás má vtahovat do vztahu s ním a s jeho lidmi. Vaše potřeby jsou lékem na hřích soběstačnosti.
