Některé maminky si v dnešní době stěžují, že žijí, „jako by vůbec neexistovaly“. Tím nezdůrazňují jen to, že nemají ani chvíli samy pro sebe, že nemají čas přečíst si knížku, jít si zacvičit nebo se sejít s kamarádkami, ale vyjadřují svou bolest nad tím, že se jim nedaří uspokojit své nejniternější potřeby: že se jim od dětí nedostává uznání, úcty a lásky.
Láska může po člověku žádat mnohé oběti, ale nikdy po něm nežádá, aby se úplně zřekl sám sebe. Pouze nesprávně chápaná láska považuje za nutné, aby ten, kdo miluje, úplně vymazal sebe sama.
Vymazat sebe sama znamená vymizet jako člověk, popřít vlastní potřeby a přání, nic od nikoho za svou péči nechtít, nevyžadovat od dětí respekt za to, co jim dávám. Jistě, často bývá nutné a správné odsunout vlastní potřeby do pozadí, ale odložit je neznamená popřít je. Delší dobu upřednostňovat potřeby dětí je potřeba jen tehdy, když je to opravdu nutné (například dokud jsou velmi malé), ale rozhodně není dobré jednat stále tak, jako by nikdo jiný než děti neexistoval.
Dočasné a nutné odsunutí vlastních potřeb v případě malých nebo nemocných dětí dokáže zvládnout člověk psychicky vyzrálý a schopný opravdové lásky. Normální a opodstatněné odříkání rodiče pak nijak neničí, a přestože jim může působit obtíže, zvládají ho nakonec docela snadno. Říkají, že „takové oběti člověk přináší rád“, a z těchto slov je cítit zvláštní, tajemné štěstí, které takto pojímaná obětavost člověku dává. Jsou to oběti, které od člověka vyžadují námahu, ale neničí ho, přinášejí únavu, ale ne zoufalství. Mezi popřením sebe samého a zdravou obětavostí je tedy velký a zřetelný rozdíl.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Maminky, které milují příliš,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
