Římský filosof Seneca říkal, že bychom „měli každý den považovat za samostatný život“. Každý den není jen krok na cestě k cíli; je to sám cíl. Žít v přítomné chvíli začínáme, když chápeme další den svého života jako velký dar a rozhodujeme se, že žádný den nepromarníme a nezničíme si ho tím, že bychom žili v minulosti nebo v budoucnosti.
Viděl jsem jen cíl,
ne cestu
V tomto ohledu mi byl dobrým učitelem můj pes. Pokud právě nejsem na cestách, chodím každý den s naší fenkou Molly po svahu hory, u níž žijeme. Čtyřicet minut stoupáme přímo na vrchol a pak jdeme zase zpět. Takto už to dělám celá léta. Uvědomil jsem si ale zajímavou věc: Naše fenka má z těchto procházek mnohem větší radost než já! Mým cílem bylo vystoupit na vrchol a pak se zase vrátit.
Procházka pro mě není něčím, co bych si měl vychutnat, ale něčím, co si musím odbýt. Podstupoval jsem tyto procházky, abych měl trochu pohybu a tak si snad prodloužil léta. Neměly ale pro mě smysl samy o sobě. Zato Molly si je úžasně užívala. Když jsme potkali jiného psa, pozdravila se s ním. Spatřila-li něco zajímavého, musela to dokonale prozkoumat. Větší část naší procházky trávila „čicháním k růžím“, kdežto já jsem ji většinou nabádal „tak pojď, jdeme dál“, protože jsem směřoval ke svému cíli. Ona prožívala přítomnou chvíli; já jsem si ji odbýval.
Můj pes mě naučil
prožívat přítomnou chvíli plněji...
Když mi to došlo, řekl jsem si, že budu brát tyto procházky podobně jako ona. Od té doby, pokud potkáme někoho ze sousedů, zastavím se s ním a popovídáme si. Pokud je pěkný výhled nebo pokud uvidím krásnou květinu, zastavím se a plně si je vychutnám. A mam-li to štěstí, že narazím na přítele, udělám si čas, abychom si pověděli, co je nového – už mi nejde tolik o to, abych dorazil až na vrchol. Tyto procházky jsou nyní metaforou celého mého života.
A co vy - naučili jste se také "čichat k růžím" svého života,
nebo je jen bezmyšlenkovitě přecházíte?
