Srazilo mě auto
a byl jsem v nemocnici na pokraji smrti
Nedávno jsem stopoval a srazilo mě auto. Ocitl jsem se v nemocnici na pokraji života a smrti. Náhle jsem dostal jakési světlo: napadlo mě, že nechci zemřít, dokud se budu držet svých stesků nad tím, že jsem nebyl dost milován svým vlastním otcem. Uvědomil jsem si, že jsem dosud nedospěl.
Pocítil jsem mocné volání, abych odložil své pubertální stesky a výčitky a vzdal se oné představy, že jsem od svého otce přijal méně lásky než mí mladší bratři. Bylo to děsivé, ale velmi osvobozující. A když za mnou přiletěl můj stařičký otec z Holandska do Ameriky aby mě navštívil, věděl jsem, že je to příležitost, abych uchopil své synovství darované Bohem. Poprvé v životě jsem řekl tátovi, že ho mám rád, a že jsem mu vděčný za jeho lásku. Řekl jsem mu spoustu věcí, které jsem nikdy předtím nevyslovil, a byl jsem překvapený, jak dlouho mi to trvalo. Otec byl též překvapený, možná i vyvedený z míry, ale moje slova přijal s pochopením.
Falešná závislost na lidském otci,
který nám nikdy nemůže dát všechno
Když se dnes ve vzpomínce vracím k této duchovní události, vidím ji jako skutečný návrat; jako návrat od falešné závislosti na lidském otci, který mi nikdy nemůže dát všechno, co potřebuji, k pravé závislosti na božském Otci, který říká: „Ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“
Jde též o návrat od mých stesků a výčitek, porovnávání se a pohrdání - k mému pravému já, které má svobodu lásku dávat i přijímat. A jakkoli se můj předešlý stav občas vrátil a jistě se ještě vrátí, přivedlo mě to k nové svobodě, která mi umožňuje, abych žil svůj vlastní život a zemřel svou vlastní smrtí.
Bůh je jak matkou,
tak i otcem
Návrat k „Bohu - Otci, od něhož pochází veškeré otcovství“ (srov. Ef 3,14-15), mi umožňuje dovolit svému pozemskému tátovi, aby nebyl ničím jiným než omezenou lidskou bytostí, kterou už je. A zároveň dovolit svému nebeskému Otci být mi Bohem. Jeho neomezená, bezpodmínečná láska odplavuje všechnu mou zatrpklost a hněv a dává mi svobodu milovat druhé, aniž bych se jim potřeboval zalíbit nebo být chválen.
Slavný malíř Rembrandt namaloval obraz „Návrat ztraceného syna“. Jádrem obrazu jsou otcovy ruce, které objímají ztraceného syna. Jedna ruka na obraze je mužská a druhá ženská. Bůh je totiž jak matkou, tak i otcem. Je to Bůh, v němž je plně zastoupeno mužství i ženství, otcovství i mateřství.
Neuzdravené vztahy z rodiny
ovlivňují člověka po celý život
Mnozí skončí své dětství, aniž kdy zakusili bezpodmínečnou lásku, což zraňuje jejich schopnost důvěřovat a darovat se. Špatně prožívané vztahy s rodiči a sourozenci, které nebyly nikdy uzdraveny, se znovu vynoří a rozbíjejí manželský život.
Je tedy třeba začít proces osvobození, kterým člověk předtím nikdy neprošel. Když vztah mezi manželi neprobíhá dobře, je třeba se před vykonáním důležitých rozhodnutí postarat o to, aby každý z nich prošel touto cestou uzdravení své minulosti. Vyžaduje to uznat, že potřebuji uzdravení, prosit naléhavě o milost, abych mohl odpustit druhým a sobě, přijmout pomoc, hledat kladné motivy a pokoušet se o to stále znovu. Každý musí být k sobě velmi upřímný, aby poznal, že v jeho životě lásky jsou tyto projevy nezralosti. I když se může zdát, že vším jsou vinni druzí, není nikdy možné překonat krizi tím, že se změní jen druhý. Člověk se musí také tázat, v čem může zrát nebo být uzdraven on sám, aby přispěl k překonání konfliktu.
