Následující směs pohotových, trefných odpovědí a překvapivých gest svědčí o papežově mimořádné lidské vyrovnanosti. Tím spíš, že většina z nich je improvizovaná a spontánní. Je to Karol Wojtyła ve skutečnosti. Takový, jaký byl a jak se projevoval. Jeho krásná, zdravá lidskost se projevovala humorem, jehož tajemství si osvojil. Některá slova nás rozesmějí, jiná rozpláčou. Jako on sám.
Zůstal stále sám sebou
Během cesty do Izraele za ním přichází nějaký muž, aby mu ukázal „vzácnou“ relikvii: cihlu z Abrahámova domu. A papež na to: „Ale já myslel, že Abrahám… bydlel ve stanu.“
٭
Do Castel Gandolfa, papežského letního sídla, je pozvána rodina přátel. Jednou večer jsou rodiče konsternováni, když zastihnou Jana Pavla II. … v pyžamu, jak utěšuje jejich maličké. Ze svého pokoje je slyšel hlasitě plakat a přispěchal k nim dříve než rodiče.
٭
Když přicestoval do Austrálie poprvé jako papež (1986), dali mu do náruče medvídka koalu. Je to sympatické a milé zvíře, které ale umí použít své silné drápy, pokud se necítí dobře. Člověk ho musí umět pružně a jemně uchopit. A papež ho bere prostě, tak jak to dělá s dětmi. „Byl to pohodový a něžný okamžik s tím čumáčkem koaly, který vzhlížel k Svatému otci,“ komentuje fotograf Arturo Mari, který tuto scénu zachytil.
٭
Cestou do svého bytu dává přednost chůzi po schodech před jízdou výtahem. Jeden kardinál, trošku při těle, k tomu poznamená: „To se pro papeže nehodí.“ Odpověď: „Potřebuji trochu pohybu a vám by to také neuškodilo.“
٭
Jednou mu dají darem oslíka. U stolu se diskutuje, co s ním. Dát ho do vatikánské zahrady? Postavit mu domeček? Na to Svatý otec: „Ne, ne! Ve Vatikánu už je… příliš mnoho oslů.“
٭
Jednomu novináři, který se zeptal, zda ho neobtěžují všechny ty kamery, co ho pronásledují, odpověděl: „V evangeliu je psáno, že radostná zvěst se má hlásat ze střech. A nevidíme snad na střechách měst a vesnic, které navštěvujeme, televizní antény?“
٭
Leden 1998, let na Kubu. Novináři se ho ptají: „Co vaše zdraví?“ „Když chci vědět, jak jsem na tom se zdravím, přečtu si noviny.“
Jan Pavel II. a lyžování
Vášnivé zaujetí Jana Pavla II. pro lyžování je známé. Na otázku „Lyžujete?“, která padla už na první tiskové konferenci, odpovídá škodolibě: „Když mně to dovolí,“ a všichni novináři propuknou v smích. Důvěrné otázky pak následují jedna za druhou: „Budete moci žít zavřený ve Vatikánu?“ „Už jsem to vydržel pět dní!“ A tak to pokračuje dál.
٭
26. srpen 1979. Po požehnání sochy Panny Marie v Dolomitech na vrcholu štítu Marmolada (3342 m) mu věnují lyže. Od svého zvolení se ještě neodvážil zkusit to na lyžích, a tak říká: „Rád bych je použil a každý den prosím Boha, abych nepodlehl pokušení. Bůh žehnej všem lyžařům… a jejich nohám.“
Mezi lidmi
Při jeho první cestě do Paříže v roce 1980 začne nějaký opilec vykřikovat nesmysly. Policie ho spěchá zadržet, ale Jan Pavel II. je rychlejší. Skokem prorazí policejní kordon, vezme muže za ruku a s úklonou mu ji políbí, protože ho uznává za dítě Boží, jímž skutečně je. Ke zděšení ministrů, kardinálů a biskupů, kteří ho doprovázejí. Pověděl mi o tom přímý svědek té scény, který se potom stal biskupem.
٭
Sám Jan Pavel II. zahajuje ve své diecézi velkou přípravu na jubilejní rok 2000. V akci „od dveří k dveřím“ dává každému z obyvatel Říma Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů. V každé farnosti si jejich distribuci bere na starost skupinka misionářů. I on sám s roznáškou vypomůže. Vystoupí před jedním domem v Římě a zazvoní. V domácím telefonu se ozve: „Kdo je tam?“ „Tady je papež.“ Muž se vykloní z okna a vidí, že je tomu opravdu tak. Spěchá ho uvítat a on mu podává svůj dárek.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Momentky ze života Jana Pavla II.,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
