Pustili jsme se s mužem do malování dětského pokoje. Ne snad, že bychom byli takoví odborníci nebo že by nás to nějak strašně moc bavilo. Jenom prostě koncem prázdnin jsme měli zrovna loktem do kapsy. Přitom vymalovat bylo opravdu naléhavě zapotřebí. Zjara dvakrát za sebou vytekla pračka u sousedů v bytě nad námi a pěkně nás vyplavila. Na stropě se vytvořily malebné zažloutlé mapy. Kdyby se strop neloupal a kdyby se ty mapy alespoň trochu podobaly nějakým známým světadílům, snad bych je dokázala při našem domácím vyučování využít, ale takhle nebyly k ničemu. Museli jsme malovat. (Pro pořádek musím uvést, že pojišťovna nám to malování na jaře zaplatila, ale my jsme tenkrát ty peníze použili na něco aktuálnějšího.)

Byl velmi horký den. Vzduch se skoro nehýbal. Děti jsme poslali hrát si na zahradu a my jsme se navlékli do pracovních oděvů. Nechce se, musí se. Budeme škrabat strop. Protekčně dostávám širší špachtli, aby mi to šlo rychleji (můj muž je džentlmen i při malování) a plyšový váleček na vlhčení. Za otevřeným oknem na ulici vesele jezdí bagry a náklaďáky, opravují kanalizaci. Horko, rámus, smrad. Rozdělujeme si strop kdo, odkud, kam, bereme štafle a jdeme na to. Fuj, stará vlhká barva za krkem, dokonce v puse! Brr, to je hnusná práce. Namočit váleček, vyšplhat na štafle, pomatlat kus stropu, pak špachtlí sloupnout vrstvu barvy, dolů ze štaflí, znovu namočit váleček, nahoru na štafle… Do toho zvoní sousedka, aby dala ochutnat právě vyrobeného rajčatového nektaru. Zpět ke kbelíku, namočit váleček… Hlavu mám plnou toho svinstva, neměla jsem si vzít něco na vlasy?

„Hele, vymyslel jsem zlepšovák,“ hlaholí můj muž. „Koukej, jde to daleko líp a nemusíš pořád slízat.“ Ukazuje mi ostřikovač na květiny. Pokropí plošku, seškrábne, pokropí plošku, seškrábne. „Ono to trochu stříká i na mě a to je docela fajn.“ No, to by stálo za pokus. Ale kde vzít druhý ostřikovač? Dumám a vzpomínám, že kdesi ve spíži by ještě jeden měl být. Je tam. Sice plný jakéhosi páchnoucího přípravku proti mšicím nebo čemu, ale po důkladném vypláchnutí, bude stříkat jedna radost. Taky že jo. Frajersky postřikuju a přemýšlím, že teď si vlastně užívám zakázaných slastí – stříkat vodou obrazce na strop, to jsme přece vždycky chtěli.

„Že je to prima?“ vychvaluje si nový způsob neochvějně dobře naladěný manžel, „když trocha té čisté vody stříkne i na tebe, osvěžíš se a ani ti pak tolik nevadí, že ti na hlavu padá ta barva.“ Zkouším to vychutnat a musím přiznat, že na tom něco je. Lehká vlahá sprška a pak kousky barvy. Jak se zvětšuje oškrabaná plocha, moje nálada se taky zlepšuje. „No jasně, když si užiješ něco příjemného, vždycky pak líp snášíš nepříjemnosti.“ Najednou zjišťuju, že když tuhle myšlenku dovedu ještě dál, jsem u samého principu života s Bohem. Načerpat u něj a pak vydržím cokoli. Když jsem s ním, žádná těžkost není tak těžká.

S hlavou plnou barvy, celá špinavá, vítězně hlásím výsledek svých myšlenek: „To je jako přitulit se k Bohu, ne?“ Manžel s úsměvem kývá, je rád, že mi to konečně došlo. Strop je hotov, běžím pro mléko. (To oškrábané se pak musí zneutralizovat mlékem, aspoň Radek to říkal a ten se v malování vyzná.)

***

Převzato s laskavým svolením autorky (2004/05).
Napsáno pro časopis Život víry a rozhlasovou relaci TWR.

Hana Pinknerová - dostupné knihy. Ilustrační foto: IMA