Seděly jsme s Růženkou a Dádinkou v naší oblíbené cukrárně a vedly jsme holčičí řeči. Probraly jsme šatníky, poradily jsme se o kosmetice, zasmály se příhodám našich dětí a také několika svým trapasům. Nakonec jsme jako vždycky skončily u našich manželů. Jsou to nejdůležitější lidé našeho života.

Dádinka se potřebovala svěřit. „Podívejte, holky, co jsem dostala,“ chlubila se nám. Povytáhla si rukáv halenky, abychom lépe viděly a mohly obdivovat. Její zápěstí zdobil krásný zlatý náramek. „To mi daroval Bob,“ podotkla. To ale ani nemusela říkat, protože o svém věčně nepřítomném manželovi a jeho drahých dárcích jsme věděly. Nahrazoval jimi svou neustálou nepřítomnost a vyjadřoval tak manželce svou lásku. Náramek byl opravdu nádherný. Musel být strašně drahý. Růženka pokyvovala hlavou a zasněně pravila: „Taky vám něco ukážu.“ Chvíli štrachala v kabelce a vytáhla kamínek. Obyčejný malý narůžovělý kamínek.

„Co to je? Co to máš?“ ptaly jsme se zvědavě. „To je dnešní dárek od mého Tondy.“ „Jak to, dnešní dárek?“ vyzvídaly jsme. „Skoro každý den dostávám od Tondy nějakou maličkost. Větvičku, list, kamínek, malou čokoládičku, třeba jeden bonbón... a tak.“

„Jé,“ povzdechly jsme si svorně s Dádinkou, „to je hezký.“ Hleděla jsem na malinký kamínek položený na stole mezi talířky a šálky od kávy a přemýšlela o hodnotě věcí. Co má větší váhu? Co vyjadřuje větší lásku? Kamínek a zlatý náramek, každé na jedné misce vah. Nedovedla jsem se rozhodnout. Ale Dádinka to udělala za mne. Řekla: „Víš, že bych to s tebou vyměnila?“

***

Se svolením převzato z knihy O darech s Hanou Pinknerovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde