Jak mi Bůh ukázal, že rodinný, kreativní a umělecký život jsou slučitelné.
Myslela jsem, že kreativnější budu bez dětí
Můj manžel má od přírody nadání být dobrým tátou. Z nás dvou byl odjakživa lepším rodičem on. Dokonale se v něm mísí hravost a pevná ruka, takže se bez mrknutí oka dokáže sám postarat o všech našich sedm dětí. Pokud musí odjet na delší dobu z domu, vždycky pro jistotu zabedním okna a varuju děti, co hrozného by se jim mohlo stát, kdyby šly někomu otevřít, kdežto on s nimi klidně vyrazí sám třena na pláž.
Díky jeho perfektní schopnosti řídit naši „malou armádu“ jsem se tu a tam snažila na chvíli zmizet z domu, abych mohla v klidu psát nebo se zabývat jinými kreativními činnostmi. Myslela jsem si, že toho zvládnu víc, když nebudu muset držet v náručí miminko a u nohou mi nebude tancovat spousta dalších maličkých tvorečků. Zní to logicky, že? A přesto se pravidelně stávalo, že ať jsem se s notebookem usadila kdekoli jinde než doma, můj mozek se prostě vypnul, vzal si volno, nebo zkrátka dělal všechno možné jen ne to, co jsem po něm chtěla, tedy aby zaplnil prázdnou stránku nějakými slovy.
Zkoušela jsem takhle psát o samotě na řadě míst (včetně dvou hotelů, tří restaurací a jedné příjemné cukrárny kousek od nás), ale když jsem ani po nehorázném množství pokusů nikdy nevypotila víc než pár slov, vzdala jsem to.
Sbalila jsem tašku, vrátila se domů, popadla některé z menších dětí do náruče, otevřela notebook a pustila se do psaní. A opravdu jsem psala. Napsala jsem toho spoustu. Jako by dítě na klíně bylo klíčem, který odemykal mou schopnost něco vytvářet, přestože mi to připadalo hodně divné.
„Hele, Bože, proč nemůžu psát někde v klidu?“
Když se mi přihodí něco takhle podivného, jsem přesvědčena, že mi tím Bůh chce něco sdělit. A tak jsem se k němu obrátila. „Hele, Bože,“ začala jsem. „Co to má znamenat? Proč nemůžu psát někde v klidu a popíjet při tom kávu s čokoládou a se šlehačkou?“
Následně jsem vytušila odpověď: „To abys věděla, dítě moje, že výsada být kreativní a umělecky tvořit není vyhrazena těm, kdo mají hodiny volného času. Umění něco tvořit je pro všechny. Nepotřebuješ osamocenou útulnu pro umělce ani ticho kavárny. Krásné věci můžeš vytvářet kdykoli a kdekoli.“ (Přiznám se, že jsem mu jemně naznačila, že ačkoli možná osamělou chatičku na tvoření vyloženě nepotřebuju, přece jen bych jí občas nepohrdla.)
Rodinný, kreativní a umělecký život jsou slučitelné
Shodou okolností jsem se v té době brodila po kolena v rodinném životě. Celé dny jsem vychovávala, krmila a líbala jedno děťátko za druhým. Hromady prádla mi sahaly až po uši a myčka na nádobí běžela prakticky nonstop. Měla jsem neustále kilometrový seznam úkolů, a jak Bůh bezpochyby zaznamenal, nebyla jsem si moc jistá, jestli se mám za nějakou kreativní a uměleckou tvorbou vůbec honit.
Možná to zní ironicky, ale tím, že mi Bůh vypínal pravou mozkovou hemisféru, jakmile jsem vytáhla paty z domu, vlastně mi naznačoval, že rodinný, kreativní a umělecký život jsou slučitelné a ve skutečnosti se mohou vzájemně obohacovat.
Tím vůbec nechci tvrdit, že psaní po kavárnách je něco špatného, neřkuli přečin proti mateřským povinnostem. Bůh mi chtěl jen ukázat, v jak harmonickém vztahu spolu mohou obě složky být. Přivádět na svět nový život, pečovat o něj, a přitom umělecky tvořit – to všechno přece vyvěrá ze stejného tvůrčího pramene. Bůh mi naznačil, že na hranici mezi oběma sférami nejsou žádné zátarasy. Ukázal mi, že otevřel brány dokořán, aby se z té studny mohl kdokoli napít a pak jít krášlit svět barevnými tahy štětcem, libozvučnou písní nebo prózou, která umí zasáhnout lidské srdce.
Uměním zpřítomňovat neviditelný Boží svět
Přesto jsem však častokrát přemýšlela, jestli to ode mě není nerozvážnost, mám-li odpovědnost za tolik dalších lidí, pouštět se ještě do kreativních podniků. Když uvážím všechno, co jsem výše popsala, není to ode mě vlastně tak trochu sobecké? Příliš zaměřené na vlastní uspokojení?
Jeden světec měl za to, že ne. Svatý papež Jan Pavel II. napsal v Listu umělcům toto:
„Aby mohla církev šířit poselství, které jí Kristus svěřil, potřebuje umění. Umění totiž musí viditelným, a pokud možno přitažlivým způsobem zpřítomňovat duchovní, neviditelný, Boží svět. Snaží se převádět do srozumitelných výrazů to, co je samo o sobě nevýslovné (neuchopitelné). Umění má jedinečnou schopnost vzít určitou stránku tohoto poselství a obléct ji do barev, tvarů a zvuků, které pak živí intuici těch, kdo se na něj dívají nebo ho poslouchají. Činí tak, aniž by vyprazdňovalo ono poselství, aniž by ho zbavovalo jeho transcendentní hodnoty a hávu tajemství.“
Bůh si vysnil fantastické žáby, zvuk deště, žluté melouny a křupavé mrkve
Když Bůh tvořil svět, oddával se velkým, kreativním snům. Vysnil si fantastické žáby s podivuhodnýma nohama a jiskry v očích malých dětí. Představil si zvuk deště a tříštění vln o skály nebo šumění bezpočtu zrníček písku. Viděl žluté melouny a kakaové boby, křupavé mrkve a zvláštní květy brokolice, co vypadají jako stromy. Všechno to stvořil a předal nám lidem, abychom to mohli zkoumat a ochutnávat.
Jako by řekl: „Tady máte, udělejte s tím něco úžasného. Malujte barvami z pigmentu rostlin a používejte je jako koření. Vyrobte si hudební nástroje z rákosí a kamení a skládejte slova, čmárejte je třeba kouskem uhlí. Všechno to používejte, moji maličcí, ať se vašim dětem rozzáří oči, ať zarmoucení najdou radost a ať svět zahlédne kousek nebeské nádhery.“ Na co ještě čekáme?
„Udělej něco krásného pro Boha.
Udělej to se svým životem. Dělej to každý den.
Dělej to svým vlastním způsobem.
Ale hlavně už se do toho pusť!“
(Matka Tereza z Kalkaty)
