V rodinách se stává, že jedno z dětí si myslí,
že ho rodiče nemají rádi
„Náš syn nám řekl, že ho nemáme rádi. Jsme z toho v šoku. Řekli jsme mu, že ho moc milujeme, ale on tomu odmítá věřit. Co máme dělat?“ Na dotaz odpovídá P. Denis Sonet, který se léta věnuje poradenství a duchovnímu doprovázení.
V rodinách se docela často stává, že jedno z dětí nabude přesvědčení, že ho rodiče nemají rádi. Svoje trápení dává najevo buď tím, že se velmi dožaduje mazlení, nebo se naopak uzavře do sebe a jakýkoli projev náklonnosti odmítá. Často také testuje rodičovskou lásku úmyslnou provokací. Když ho pak rodiče „usměrní“, považuje to za další „důkaz“, že ho opravdu nemají rádi.
Příčiny mohou být různé
Za nemilované se obvykle považuje prostřední dítě, tísněné z jedné strany starším sourozencem, kterého všichni obdivují, a z druhé strany mladším, nad nímž se rozplývají. Často to bývá také adoptované dítě, které má za sebou zkušenost s tím, že ho biologická matka opustila, a které si teď není jisté, zda ho adoptivní rodiče mají rádi opravdu bez výhrad. Může to být i dítě postižené, jež má strach, že rodiče zklame, že ho odmítnou nebo že ho budou pořád jen litovat. Také živé dítě, které chvíli neposedí, a které proto rodiče často napomínají a kárají, může dospět k přesvědčení, že to všechno se děje proto, že ho nemají rádi. Rovněž se může jednat o dítě přehnaně přísných rodičů, které má dojem, že mu rodiče ve všem brání, že ho nepřijímají takové, jaké je, a že mu právě pro nedostatek lásky zakazují dívat se na televizi či mu odmítají koupit hračky jaké mají kamarádi. Nemilované se může cítit i dítě, jehož otec či matka rodinu opustili, aby mohli žít s někým jiným a případně s ním vychovávat jeho děti.
Každý z těchto případů vyžaduje jiné řešení. Adoptovanému dítěti vysvětlíme, že každé – i „biologické“ – dítě musí rodiče do určité míry adoptovat a přijmout takové, jaké opravdu je, a ne takové, jaké by ho chtěli mít.
Adoptovanému dítěti je také potřeba říci, že jsme je přijali vlastně ještě dřív, než do rodiny přišlo, a milovali tím víc, oč déle jsme na ně museli čekat. Mělo by pochopit, že pravý otec je ten, který ho má rád a pokud mu tuto pravdu řekne někdo jiný než rodiče, tím lépe. Také bychom mu měli umožnit, aby vyjádřilo svou zlost na biologickou matku, která ho opustila, protože jinak se bude tato zlost obracet na matku adoptivní, o níž si dítě může vytvořit představu, že ho pravé matce „vyrvala“.
Jedná-li se o postižené dítě, citlivé na to, jak se na ně druzí dívají, je důležité, aby ho rodiče dokázali pochválit za každou snahu a za každý pokrok a naopak, aby přemírou pozornosti jeho handicap ještě nezvýrazňovali.
Dítě rodičů, kteří spolu nežijí, musí vědět, že ho rodič, který odešel, má stále rád a že s ním může být i nadále v kontaktu. Mělo by si navzdory všemu uchovat k oběma rodičům kladný vztah, protože představují kořeny, z nichž vyrůstá.
Jak dítěti pomoci?
V první řadě je třeba říci, že dítě za tyto pocity - že není milováno - nemůže!
Jsou určité situace, jimž by se měli rodiče dítěte, které se necítí dostatečně milované, vyhýbat. Patetické zvolání „Já tě miluju!“ nebo „Vždyť dobře víš, že tě máme rádi“ dítěti nijak nepomohou. Tato prohlášení, zvlášť v situaci, kdy se dítě rodičovské lásky dožaduje, v něm naopak probudí přesvědčení, že si jsou rodiče moc dobře vědomi toho, že ho ve skutečnosti rádi nemají, a tak se to těmihle vzletnými frázemi snaží zamaskovat.
Dítě bude rodičům jejich lásku opravdu věřit, když se mu od nich dostane zaslouženého obdivu, když si udělají čas na to, aby ho vyslechli, když ho ujistí o jeho schopnostech.
Co se týče otce, měl by si občas udělat čas jen pro to z dětí, které se cítí odstrčené: „Jedu na nákup, nechceš jet se mnou?“... Je totiž dobře známé, že když jsou děti s rodiči samy, bývají najednou úplně jiné. Maminky by zase měly své děti čas od času znenadání „přepadnout“. Když to dítě vůbec nečeká – třeba když si dělá úkoly, maminka ho zničehonic s láskou obejme.
V případě, že dítě opravdu hrozně vyvádí a ve snaze prověřit rodičovskou lásku překračuje všechny meze, je důležité rozetnout bludný kruh. Čím víc ho totiž budeme kárat, tím víc se bude cítit odstrčenější, a čím víc bude proto vyvádět, tím víc ho budeme kárat! Je na rodičích, aby z rolí, do kterých jsou takovým scénářem tlačeni, vystoupili: „Vyváděj si jak chceš, my tě stejně budeme mít jen o to víc rádi!“
Nemilované dítě je často dítětem, které nemá rádo ani samo sebe. Výchova spočívá mimo jiné i v tom, odhalit našim dětem bohatství, jež se v nich skrývá a jež s věkem dál poroste. Děti by měly už jako malé zažívat rodičovský obdiv. Nepoukazujme stále jen na jejich nedostatky, ale podporujme jejich přednosti, které časem všechno to horší udusí. Děti by měly vědět, že mají v našich očích velkou cenu.
