Proč jsi mě opustil?!

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ - je zvolání, které Ježíš pronesl na kříži. Jsou to slova, která nás přivádějí k jádru Kristova utrpení, k vyvrcholení útrap, které podstoupil, aby nás zachránil.

Ježíšovo trápení mělo mnoho podob. Biblické vyprávění popisuje jak útrapy těla, tak i útrapy duše: bití do hlavy a po celém těle, bičování, nasazení koruny z trní, útrapy při nesení kříže a hrozné ukřižování. Prožil i psychické útrapy: Jidášovu zradu, Petrovo zapření, náboženské a občanské odsouzení, posměšky stráží, urážky pod křížem, odmítnutí tolika lidmi, selhání všeho, opuštění učedníků.

Ve vší této bolesti však Ježíšovi zůstávala průběžně jedna jistota: blízkost Boha Otce. Ale pak se stalo něco nemyslitelného; těsně před svou smrtí Ježíš nakonec volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Ježíš se cítil naprosto opuštěn. Toto je nejtrýznivější utrpení, je to utrpení ducha: v nejtragičtější hodině Ježíš zakouší opuštění Bohem. Není snadné to pochopit... Vidí zavřené nebe, zakouší trpkou hranici žití, ztroskotání existence, zhroucení všech jistot: volá „proč, proč, Bože, proč?!“

Biblické sloveso „opustit“ má velmi silný význam

V Bibli má sloveso „opustit“ velmi silný význam. Objevuje se ve chvílích krajní bolesti: ve ztroskotaných láskách, odmítnutých a zrazených; v zavržených a ztracených dětech; v situacích zavržení, ovdovění a osiření; ve vyčerpaných manželstvích, ve vyloučeních, která zbavují sociálních vazeb, v útlaku nespravedlnosti a v osamělosti nemoci: zkrátka v nejdrastičtějších zpřetrháních vazeb. Tam se říká toto slovo: „opuštění“. Kristus toto přinesl na kříž, vzal na sebe zlo, hřích světa. On, jednorozený a milovaný Syn Boží zakusil situaci, která mu byla nejcizejší: opuštěnost, vzdálenost od Boha.

Bůh je v mé opuštěnosti se mnou

A proč k tomu došlo? Neexistuje jiná odpověď, než že je to pro nás. Každý z nás, když vidí toto Ježíšovo opuštění, si může říct: Pro mě. Toto opuštění je cena, kterou za mě zaplatil. S každým z nás soucítil až do krajnosti, aby s námi byl až do konce. Zakusil opuštění, aby nás nenechal rukojmími opuštěnosti a byl navždy po našem boku. Udělal to pro mě, pro tebe. Proto můžeme nalézt naději, když se ocitneme v koncích, když se cítíme zahnáni ke zdi, ztracení ve slepé uličce, ponoření do propasti opuštěnosti, vtažení do víru tolika nezodpovězených „proč“.

Pro tebe, pro mě. Ježíš je nyní s námi: On, který vytrpěl vzdálenost opuštěnosti, aby přijal ve své lásce všechny naše odcizení. Každý z nás může říci: v mých pádech, v mé opuštěnosti, když se cítím zrazen nebo jsem zradil druhé, když se cítím opuštěný nebo jsem zavrhl druhé – on je se mnou. On sám, který byl opuštěn, zrazen, zavržen. A v těchto situacích ho nacházíme. Když se cítím ukřivděný a ztracený, když už si nevím rady, On je se mnou, v tisícerých vírech otázek a s tolika nezodpovězenými „proč“, On je zde se mnou. 

Takto nás Kristus zachraňuje, zevnitř našich „proč“. Odtud se otevírá naděje, která nezklame. Na kříži totiž, i když cítí krajní opuštěnost, se nenechá strhnout k zoufalství, ale modlí se a odevzdává se do Otcových rukou, i když ho vůbec necítí vůbec. V opuštěnosti ale zároveň i odpouští těm, kdo ho ukřižovali.

Opuštěný Ježíš nás posílá k opuštěným lidem 

Taková láska, až do konce, takováto Ježíšova láska dokáže proměnit naše kamenná srdce v srdce z masa. Je to láska schopná slitování, něhy, soucitu. A to je Boží styl: blízkost, soucit a něha. Bůh je takový. Opuštěný Kristus nás tak vede i k tomu, abychom ho hledali a milovali v opuštěných. Protože v nich nejsou jen potřební, ale je tam On, je s nimi, Ježíš opuštěný. Tolik lidí potřebuje naši blízkost, tolik opuštěných. I já potřebuji, aby mě Ježíš pohladil a přiblížil se ke mně, a proto za ním chodím k těm opuštěným, osamělým. Chce, abychom se starali o bratry a sestry, kteří se mu nejvíce podobají, o něj v krajním údělu bolesti a osamělosti. Opuštěný Ježíš nás žádá, abychom měli oči a srdce pro opuštěné. A pro nás, učedníky Opuštěného, nikdo nesmí být odstrčen na okraj, nikdo nesmí být ponechán sám

Sestry a bratři, vyprošujme si tuto milost:
umět milovat opuštěného Ježíše
a umět milovat Ježíše v každém opuštěném člověku.

Prosíme o milost umět vidět, umět rozpoznat Krista,
který v nich stále naříká.
Nedovolme, aby se jeho hlas ztratil
v ohlušujícím tichu lhostejnosti.

Bůh nás nenechal samotné;
pečujme proto i o ty,
kdo jsou sami.