Snad každý z nás si někdy postěžujeme: nestíhám, nevím, kam dřív skočit, nemám čas. Je ale smutné, že naše „nestíhání“ často odnesou činnosti, věci nebo lidé, kteří si to nezaslouží.

Co s tím?

Jistě jste již slyšeli trefné a jednoduché přirovnání, které prý původně vzniklo na nějakém kurzu pro manažery. Přednášející vzal velkou zavařovací sklenici a až po okraj ji naplnil různými kameny.

„Je ta sklenice plná?“ zeptal se přihlížejících.

„Ano, víc kamenů už se tam nevejde,“ odpověděli někteří.

On na to neřekl nic, ale vzal nádobku s drobným štěrkem, který začal sypat do sklenice. Párkrát s ní zatřepal, dosypal štěrk a tak to opakoval, dokud už nešlo přisypat další. „Je nyní sklenice plná?“ zeptal se znovu.

„Asi ne,“ odpověděli nejistě někteří.

„Správně.“ Lektor vzal písek a začal jím vyplňovat mezery mezi většími a štěrkem. Když skončil, položil znovu tutéž otázku.

„Nyní už určitě ano,“ mínili někteří.

On vzal beze slov nádobu s vodou a lil ji do sklenice tak dlouho, až voda sahala po okraj. „Tak, a nyní už je skutečně plná,“ řekl potom spokojeně. „Co z toho pro nás plyne?“ zeptal se potom svých posluchačů.

„Asi to, že když máme dojem, že už je náš program zcela zaplněný, vždycky tam ještě něco dokážeme vměstnat," odvětil jeden z nich.

„Tak tomu lze také rozumět,“ zareagoval přednášející. „Myslím si ale, že hlavní poselství je však jiné. Ty větší kameny bylo potřeba vložit do sklenice jako první. Pokud bychom je tam chtěli dostat až poté, co jsme do ní nasypali štěrk, už by to nešlo. A tak je tomu i s naším časem a s každodenním programem: nejdříve ho musíme zaplnit tím, co je skutečně podstatné. Potom přidávat ty méně důležité věci. A nakonec ho jakoby ‚dolít‘ tím, na čem zase už tak moc nezáleží.“

Co patří mezi důležité „kameny“
mého každodenního programu?
Je mezi nimi dostatek času na nejbližší lidi?
Je tam – kromě práce – prostor na přiměřený odpočinek?
Patří k nim napevno i dostatečný čas na modlitbu? Na Boží slovo?

Jednou za čas je důležité si znovu promyslet, čím zaplňuji svůj běžný den, a tedy i svůj život, jestli je v něm místo na to nejpodstatnější. A zda věci nepodstatné, zbytečné, prázdné nebo dokonce špatné nezabírají v mém životním prostoru místo, které jim nepatří.

Čas našeho života
je totiž drahý a vzácný.
Vyhýbejme se všemu,
co v nás zanechává
prázdnotu
a smutek.