Kdo jde v prvních prosincových dnech našimi ulicemi, určitě ho potká, totiž svatého Mikuláše, ve více či méně odpovídajícím biskupském oděvu a jistě nikdy bez dlouhého bílého vousu, s nímž se ostatně znázorňoval už v 8. století. Více méně biskupské je také to, co mikulášové říkají a dělají. I když často spíše nahánějí dětem strach, než aby zpřítomňovali světcovu lásku, o níž se vypráví v četných variacích jeho legendy.
Kým tento muž byl ve skutečnosti, téměř nevíme. Přesto, když nasloucháme nejstarším pramenům, skrze mlhu minulosti, stále ještě lze zahlédnout zář postavy, která otevírá dveře adventu, to znamená, že zprostředkovává setkání se skutečností Ježíše Krista.
Mikuláš byl jedním z prvních, kteří byli uctíváni jako svatí, aniž byli mučedníky. V čase pronásledování křesťanů se přirozeně stali důležitými ukazateli cesty víry ti, kteří se postavili na odpor pohanské státní moci a svůj život položili za svou víru. V klidných dobách, co se týče vztahu církve a státu, lidé potřebovali nové a jiné vzory. Mikuláš se jim do paměti zapsal jako člověk, který pomáhá. Jeho velikostí nebylo hrdinství, které se nechává mučit, zavřít a popravit. Jeho velikostí byla neustálá každodenní dobrota a laskavost.
V jedné legendě se velmi pěkně říká, že všechny možné divy dokážou napodobit také kouzelníci a démoni, takže zůstávají dvojznačnými, ovšem jen jediné je zcela jednoznačné a vylučuje jakýkoli podvod, klam a mam: být po celý život dobrým, po celý život každý všední den žít víru a zachovávat lásku.
