„Člověče, Willi, nejsi nemocný?“ plácl mě svou vězeňskou tlapou Dieter po rameni. „Co se to s tebou děje?“ Vytřeštil jsem na něj oči. Co by se mělo dít? Cítil jsem se báječně. Dieter pokračoval: „Nějak už nejsi jako dřív. Kdy‘s naposled někoho zmlátil? Kdy‘s naposled hodil jídlem po bachařovi? A kdy‘s naposled byl vůbec dole?“
„Dole“, tak se říkalo vězeňské samotce. Mému druhému domovu. Měl pravdu, „dole“ jsem už dlouho nebyl. Naposledy asi před půl rokem. Bylo to divné, protože dřív jsem tam byl velmi často. Co se stalo? Na mysl mi přicházela Bible, kterou jsem tehdy na samotce náhodou četl. A můj rozhovor se sebou a pak s Bohem, který ale přece neexistuje.
Proběhl mi před očima poslední půlrok. Nic nebylo jinak než dřív. Chodil jsem do práce, žil všedním vězeňským životem. Nic mimořádného se nestalo. A to bylo nanejvýš mimořádné! Teprve teď jsem si uvědomil, že už například nemám potřebu někoho zbít. Tato potřeba mě přitom provázela po celý život. Muselo se to nepozorovaně změnit někdy po onom pobytu na samotce. Ale nebyl to špatný pocit. Nestýskalo se mi ani po zášti, ani po nenávisti. Bylo to, jako by se ze mě nějak stal nový Willi.
Dieter se na mě udiveně díval. Rozhlédl jsem se, chytil jsem ho za paži, dotáhl na jeho celu a zavřel dveře. „Nejsem nemocný. Ale něco se opravdu stalo,“ začal jsem třaslavým hlasem. Vyprávěl jsem mu o dni na samotce, o Bibli, o čtení, o svém rozhovoru s imaginárním Bohem. A že jsem Boha vyzval, aby mě změnil. Ale že těm nesmyslům sice vůbec nevěřím, avšak co kdyby to byla přece jen pravda? Co když Bůh existuje? A co když mě opravdu změní? Dieter na mě zíral s otevřenou pusou – na taková slova ode mě nebyl zvyklý. Doposavad se přátelil s tvrdým Willim, který zmlátil všechny, kdo mu zkřížili cestu. Teď seděl přede mnou a slyšel, jak blouzním o Bohu a o lásce!
Odešel jsem pak do své cely, posadil se na postel a zíral do zdi. Opravdu mě Bůh změnil? Opravdu existuje? Opravdu mě miluje? A opravdu naslouchá, když mu něco říkám? To by bylo skutečně neuvěřitelné. Opřel jsem hlavu do dlaní. Kdyby to byla pravda, pak pro mě existuje naděje, že se můžu změnit. Že bych opravdu mohl být užitečný. Přišlo mi bizarní takhle přemýšlet. Ale zároveň to byl dobrý pocit.
„Jestli fakt existuješ, Bože,“ řekl jsem do zdi,
„pak se mnou udělej, co chceš.
Vezmi mě a udělej ze mě něco smysluplného.
Někoho, kdo lidem nebude přát nic zlého, ale naopak dobro.“
Otřásl jsem se. Tato myšlenka pro mě byla zcela nová. Bylo to zvláštní. Ale cítil jsem se dobře. Cítil jsem se svobodně. Byl jsem vězeň německé justice na cele číslo 116 v nápravném zařízení Bruchsal. Ale uvnitř jsem náhle pocítil větší svobodu než kdykoli předtím.
