Živě si vzpomínám na rozmluvu s jedním mladým mužem, kterého všichni obdivovali a měli rádi. Prozradil mi, že ho uvrhla do hluboké deprese drobná kritická poznámka, kterou pronesl jeho kamarád. Když se mnou mluvil, tekly mu slzy a celý se hroutil vnitřní bolestí. Měl pocit, že přítel prolomil jeho obrannou zeď a spatřil ho takového, jakým skutečně je: nepřitažlivý člověk pod nablýskanou zbrojí, pokrytec.
Když jsem vyslechl jeho příběh, uvědomil jsem si, jak musel být v životě nešťastný, i když mu lidé záviděli jeho talent. Po léta se vláčel s vnitřními otázkami: „Má mě opravdu někdo rád? Záleží na mně vůbec někomu?“ A kdykoli vystoupil o kousek výš na pomyslném žebříku úspěchu, ihned ho napadlo: „Tohle nejsem já, jednou se všechno zřítí a lidé poznají, že jsem k ničemu!“ Toto setkání živě ilustruje prožívání mnoha lidí, kteří si nikdy plně neuvědomují, že jsou milováni takoví, jací jsou. Mnozí mají za sebou hrozné příběhy, které zdánlivě poskytují pádné důvody pro jejich nízké sebevědomí: příběhy o rodičích, kteří jim nedali to, co potřebovali; o učitelích, kteří je zneužívali; o přátelích, kteří je zradili; ale i o církvi, která je nechala na holičkách, když ji nejvíce potřebovali.
Ježíš svým posluchačům jednou vyprávěl podobenství o marnotratném synu. Je to příběh, který mluví o lásce, jež existovala daleko dříve, než bylo odmítnutí vůbec možné, a o lásce, která tu bude stále i po všech odmítnutích, jichž se komu dostalo. Je to prvotní a věčná láska Boha, který je nám Otcem i Matkou. On je pramenem každé opravdové lidské lásky, i té nejomezenější.
Ježíšův život a jeho kázání měly jediný cíl:
zjevit nám nevyčerpatelnou a neomezenou Boží lásku,
lásku mateřskou i otcovskou,
a ukázat nám, jak může tato láska
proniknout každičkou oblast našeho všedního života.
Na slavném Rembrandtově obraze „Návrat marnotratného syna“ můžeme tuto lásku zahlédnout na výrazu otce: Je to láska, která nás pokaždé vítá domů a vždycky se těší, že s námi bude slavit.
