Zlobí mě, že je moje dcera někdy až příliš orientovaná na chyby druhých. Některé dny mám pocit, že nedělá nic jiného, než kritizuje a hlídá, co kdo dělá špatně, a nevím, jak ji to odnaučit.

Onehdy jsme spolu jely autem, a protože silně svítilo slunce, nasadila jsem si své nové sluneční brýle. Do té doby mě ani nenapadlo, jaký účinek v nich má polarizační filtr. Ten jsem doposud znala jen z fotografování. Pohlédla jsem v brýlích přes přední sklo a najednou mě do očí praštily všechny šmouhy. Brýle jsem sundala a šmouhy byly pryč. Najednou mi blesklo hlavou, že i ona má možná nasazené takovéto pomyslné polarizační brýle a prostě všechno vidí vyostřeněji než my ostatní.

Takže neexistují jen růžové brýle zamilovanosti a černé brýle deprese! Ale i mnoho jiných. Možná bychom se všichni mohli učit sem tam odkládat ty „své brýle“, anebo když se nám zdá pohled druhého nějak pokřivený, jen si říct: „Vždyť on nemůže jinak, když nosí ty své brýle a ani o nich neví…“.

Je na každém z nás,
jakým úhlem pohledu
a přes jaké brýle
hledíme na svět.

-vr-