Putování po horách je obraz našeho života
Celý život mě to táhne do hor. Putování po horách mě fascinuje. Pokaždé si tu znovu otestuji vlastní meze. Udržuji se tím i v kondici. Putování po horách chápu jako obraz naší životní cesty, jako podobenství života. Každý její úsek má jinou tvářnost. Při putování – stejně jako v životě – jde přece vždycky o to, jak čelit novým výzvám, jak vyzkoušet vlastní síly a jak růst při plnění různých úkolů.
Cesta někdy nevede dál
Na cestě vždycky narážíme na své hranice a občas také zjistíme, že cesta nevede dál. Musíme se znovu zorientovat. K životu patří jak vrcholové zážitky, tak stín údolí, obtížné výstupy i bolestná loučení. Putovat můžu sám, to jsem pak konfrontován se sebou samým, osobně ale také rád putuji ve skupině. Je blahodárné putovat společně, navzájem si pomáhat, povzbuzovat se nebo si prostě jen tak povídat.
Rozhodnout se pro jednu cestu
Rozhodnout se pro nějakou cestu vždycky zároveň znamená i rozhodnout se proti jiné cestě. Tu možná můžeme absolvovat další den, ale někdy to znamená i zcela ji vyloučit. Také s tímto omezením se musím naučit žít, platí totiž i obecně pro život. Nelze prožívat všechny možnosti současně. Vždycky se musíme rozhodnout jen pro jednu cestu a to nás omezuje. Znamená to dát vale všem ostatním cestám a možnostem.
Jedině když se vědomě takto rozhodnu, mohu se naplno pustit zvolenou cestou, která se mi v tom případě změní v hluboký zážitek. Jakmile ale při chůzi po ní jen neustále oplakávám další možnosti a pořád mluvím o tom, jaké by to teď asi bylo, kdybych se byl býval rozhodl jinak, pak v tom bodu cesty, na kterém se právě ocitám, rozhodně neprožiji nic dobrého.
Kdybych se býval rozhodl jinak
Při psychologickém a duchovním doprovázení druhých se často setkávám s jedinci, kteří se nedokážou rozhodnout – rádi by měli všechno najednou. Jenomže každé „putování“ splňuje pouze dílčí očekávání, nikoli všechny mé tužby. Možná také až příliš dlouho hloubají nad přednostmi a nevýhodami té či oné cesty. K rozhodnutí nedospějeme čistě racionální úvahou. Nastane okamžik, kdy se prostě musíme rozhodnout pro některou z cest. Jít po ní s nasazením všech sil však dokážeme, jedině když nebudeme stále jen oplakávat ty ostatní.
Uvedu příklad. Přišla za mnou dívka, která se rozhodla pro studium medicíny, ale při jakékoli studijní potíži, na kterou narazila, litovala, že se nedala zapsat ke studiu hudby. Jít určitou cestou vždycky znamená rozloučit se s nějakou jinou. Ta by jistě byla také krásná, ovšem já mohu jít pouze po jedné. Možná je užitečné chvíli něčeho želet, abychom se s tím následně dokázali rozloučit. Nesmíme však u toho zůstat stát. Oné studentce, o které jsem vyprávěl, bralo kroužení kolem jedné a téže myšlenky veškerou energii potřebnou ke studiu.
Něco podobného však prožívám i u starších lidí, kteří oplakávají nějakou životní cestu, kterou nerealizovali. Vyčítají si, že si špatně vybrali. Malují si v růžových barvách, jaké by to bylo, kdyby se tehdy byli bývali rozhodli jinak, a jak by po té jiné životní cestě došli o hodně dál. Úvahy tohoto typu jsou pouhou ztrátou času a sil. Okrádají nás o energii, kterou nutně potřebujeme k tomu, abychom mohli jít zdárně tou cestou, pro kterou jsme se rozhodli. Jedině za předpokladu, že jsme se s tou jinou cestou vnitřně rozloučili a že jsme ji oplakali, můžeme ze všech sil vyrazit dál po zvolené cestě a řádně si ji vychutnávat. Získáme tak na ní i důležité zkušenosti, byť nejednou přinese i potíže a okamžiky překvapení.
