"Prosím vás, nemohla byste se někdy na tom vašem webu zamyslet nad tématem ´Když Bůh mlčí´? Já to už delší dobu prožívám a je to hodně těžké." Na delší rozhovor čas nebyl a tak jsem tu neznámou paní v telefonu ujistila, že přesně vím, o čem mluví, slib jsem jí dala a zavěsila. Sotva sluchátko docvaklo, už se ozvala výčitka - jak jsi mohla tak lehkomyslně říct, že přesně víš, o čem mluví? Vždyť každý člověk je jiný. Každý životní příběh je jiný. Co ty můžeš vědět o jejím trápení. Musela jsem to uznat. Ale slib vzít zpátky nemohu, tak nezbývá, než se pokusit nějak se s tím vypořádat.
Je pravda, že každá situace je jiná, přesto bych si dovolila všechny ty originální lidské příběhy pro lepší přehlednost rozdělit do tří skupin. Každá z nich ovšem zahrnuje takřka nekonečné množství podskupin.
První skupina je asi největší. Je typická pro lidi, kteří dosud nemají s vírou v Boha větší osobní zkušenost, ale něco někde zaslechli a tak se pokouší Boha testovat. Na něco se ho zeptají, něco od něho žádají a když bezprostředně nezafunguje stylem "stolečku prostři se" nebo "oslíčku otřes se", přestanou se jím zabývat. Ovšem také se tím přestanou trápit a jdou si dál svou cestou, takže to zcela jistě nebyl případ oné ženy z telefonu.
Do druhé skupiny bych zařadila ty, kdo o Boží existenci a jeho všemohoucnosti vůbec nepochybují, nějakou dobu s ním úspěšně komunikovali a najednou mají pocit, že mu zalehly uši nebo dokonce, že o ně ztratil zájem, že jim už nenaslouchá a neodpovídá. Stále mu opakují svoji konkrétní otázku, předkládají svůj konkrétní problém a dožadují se odpovědi, co udělat, kterým směrem se dát. Upřímně hledají a chtějí poznat Boží vůli a ono pořád nic. Opravdu nic? A to, že nepřestávají prosit, to je málo? Kde se to v nich bere? Není to snad dar síly a vytrvalosti, který si sami nedali a přesto ho mají? Anebo jim ta síla dochází? Už jí není tolik co dřív? Pak je jediné řešení: prosit ještě víc, ještě hlasitěji a neodbytněji. Možná dosud nenastal pro odpověď onen "příhodný čas", o kterém na mnoha místech Bible hovoří. Někdy odpověď nepřichází prostě proto, že se člověk pořád ještě víc spoléhá na svoje aktivity, realizuje svoje vlastní záměry a ty mohou být, aniž si to připustí, i v příkrém rozporu s plánem Božím. Co s námi v takovém případě může Bůh dělat? Svobodnou vůli nám vzít nemůže a tak musí přihlížet, jak se tu paličatě namáháme a pachtíme, až si konečně sáhneme na dno. Teprve tam jsme ochotni uznat svoji neschopnost a jeho všemohoucnost. Víckrát v životě jsem se přesvědčila, že přesně na tohle Bůh čekal. Jeho řeč je vždy jasná: "Ano, ano - ne, ne." Jestliže slyším něco mezi tím, není to hlas Boží, ale nějaký informační šum, kterým se v závažných věcech řídit nemohu. Nezbývá, než dál trpělivě prosit o jasnou instrukci.
Třetí skupina je nejmenší, ale její problém je nejtěžší. Člověk má letité zkušenosti ze života s Bohem, a najednou zakouší nesmírně těžké pochybnosti ve víře. Jakoby ho Bůh opustil, jakoby vůbec žádný nebyl, anebo se k němu otočil zády. Tady bych doporučila vymodlit si zkušeného a moudrého kněze pro dlouhodobé individuální duchovní vedení. A také poučit se od někoho, kdo podobnou zkouškou úspěšně prošel. Například sv. Terezie z Avily nebo sv. Jan od Kříže. Jeho kniha Temná noc (vydalo KNA.cz) už mnohým pomohla v obdobné krizi vyznat se v sobě. Jiní nalezli sílu a povzbuzení u starozákonního Joba, který uprostřed nejtěžší zkoušky říká "ale já vím, že můj Vykupitel žije". Vhod by mohla přijít i velmi čtivá a srozumitelná knížka Benedikta Groeschela "Povstaň z temnot" (vydalo KNA.cz). Bůh má v každém případě právo vyzkoušet si naši věrnost, a to jakýmkoliv způsobem. Je to součást našeho životního dramatu. Důvody k tomu jsou nepochybně výchovné, ale i když to tak na první pohled nevypadá, motivovány jsou vždycky nekonečnou Boží láskou.
Je pravda, že každá situace je jiná, přesto bych si dovolila všechny ty originální lidské příběhy pro lepší přehlednost rozdělit do tří skupin. Každá z nich ovšem zahrnuje takřka nekonečné množství podskupin.
První skupina je asi největší. Je typická pro lidi, kteří dosud nemají s vírou v Boha větší osobní zkušenost, ale něco někde zaslechli a tak se pokouší Boha testovat. Na něco se ho zeptají, něco od něho žádají a když bezprostředně nezafunguje stylem "stolečku prostři se" nebo "oslíčku otřes se", přestanou se jím zabývat. Ovšem také se tím přestanou trápit a jdou si dál svou cestou, takže to zcela jistě nebyl případ oné ženy z telefonu.
Do druhé skupiny bych zařadila ty, kdo o Boží existenci a jeho všemohoucnosti vůbec nepochybují, nějakou dobu s ním úspěšně komunikovali a najednou mají pocit, že mu zalehly uši nebo dokonce, že o ně ztratil zájem, že jim už nenaslouchá a neodpovídá. Stále mu opakují svoji konkrétní otázku, předkládají svůj konkrétní problém a dožadují se odpovědi, co udělat, kterým směrem se dát. Upřímně hledají a chtějí poznat Boží vůli a ono pořád nic. Opravdu nic? A to, že nepřestávají prosit, to je málo? Kde se to v nich bere? Není to snad dar síly a vytrvalosti, který si sami nedali a přesto ho mají? Anebo jim ta síla dochází? Už jí není tolik co dřív? Pak je jediné řešení: prosit ještě víc, ještě hlasitěji a neodbytněji. Možná dosud nenastal pro odpověď onen "příhodný čas", o kterém na mnoha místech Bible hovoří. Někdy odpověď nepřichází prostě proto, že se člověk pořád ještě víc spoléhá na svoje aktivity, realizuje svoje vlastní záměry a ty mohou být, aniž si to připustí, i v příkrém rozporu s plánem Božím. Co s námi v takovém případě může Bůh dělat? Svobodnou vůli nám vzít nemůže a tak musí přihlížet, jak se tu paličatě namáháme a pachtíme, až si konečně sáhneme na dno. Teprve tam jsme ochotni uznat svoji neschopnost a jeho všemohoucnost. Víckrát v životě jsem se přesvědčila, že přesně na tohle Bůh čekal. Jeho řeč je vždy jasná: "Ano, ano - ne, ne." Jestliže slyším něco mezi tím, není to hlas Boží, ale nějaký informační šum, kterým se v závažných věcech řídit nemohu. Nezbývá, než dál trpělivě prosit o jasnou instrukci.
Třetí skupina je nejmenší, ale její problém je nejtěžší. Člověk má letité zkušenosti ze života s Bohem, a najednou zakouší nesmírně těžké pochybnosti ve víře. Jakoby ho Bůh opustil, jakoby vůbec žádný nebyl, anebo se k němu otočil zády. Tady bych doporučila vymodlit si zkušeného a moudrého kněze pro dlouhodobé individuální duchovní vedení. A také poučit se od někoho, kdo podobnou zkouškou úspěšně prošel. Například sv. Terezie z Avily nebo sv. Jan od Kříže. Jeho kniha Temná noc (vydalo KNA.cz) už mnohým pomohla v obdobné krizi vyznat se v sobě. Jiní nalezli sílu a povzbuzení u starozákonního Joba, který uprostřed nejtěžší zkoušky říká "ale já vím, že můj Vykupitel žije". Vhod by mohla přijít i velmi čtivá a srozumitelná knížka Benedikta Groeschela "Povstaň z temnot" (vydalo KNA.cz). Bůh má v každém případě právo vyzkoušet si naši věrnost, a to jakýmkoliv způsobem. Je to součást našeho životního dramatu. Důvody k tomu jsou nepochybně výchovné, ale i když to tak na první pohled nevypadá, motivovány jsou vždycky nekonečnou Boží láskou.
MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
