Lidé, kteří se považují za neúspěšné, bývají často poznamenáni značnou duševní a sociální nepohyblivostí. Na změny svého okolí reagují pozdě nebo vůbec ne. Neustále se opožďují za svou dobou. Svoji neměnnost (či strnulost) považují za charakterovou přednost: "To jsem ještě nikdy jinak nedělal..." "S těmito novými metodami nechci nic mít..."

Úspěšní lidé vědí nebo přinejmenším tuší, co se v jejich okruhu dělá. Aniž by museli souhlasit s každou módní pošetilostí, chtějí být účastni a zůstávat v běhu dění. Obrazně řečeno, budou-li chtít něco udělat nově, nebudou neustále vyměňovat celé zařízení svého obývacího pokoje. Avšak pravděpodobně si opatří nové ekologičtější lampy a čas od času vymění tapetu.

Nejúspěšnější se cítí být a jsou lidé tehdy, naleznou-li jiné, kteří je následují. Tam, kde jsme dobrými vzory pro druhé, zejména mladé lidi, můžeme se radovat z úspěchu. Pohotovost k učení je také dobrý předpoklad k tomu být úspěšný mezi lidmi. V okamžiku, kdy se chci učit od jiného člověka, tedy jej učiním "expertem", budeme svůj vývoj vzájemně ovlivňovat.

Kdo se považuje za neúspěšného, většinou se pokouší zakrýt své slabosti (a o svých silných stránkách není přesvědčen tak jako tak!). Změny (až po mobilitu bydlení a povolání) znejisťují a "neúspěšní" lidé si žádají často především jistotu "na beton", místo aby přistoupili na promyšlené riziko. Učení se a proměňování se má také co činit se sebedůvěrou. Někdy je s podivem, jak někomu "narostou křídla" poté, co se jednou konečně odvážil "skočit do studené vody".

***

Se svolením převzato z knihy K. E. Buchmanna Cesta k úspěchu, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy nalezenete zde.