Byl časný podzim a jedna paní si vyšla na procházku po asfaltové silnici. Nalevo od silnice byl smrkový les, napravo svah a potom pole. Slunce svítilo, když tu náhle na svahu žena uviděla obrovské mraveniště.
Mravenci pilně běhali i přes silnici do smrkového lesa a sbírali jehličí a chrastí na stavbu mraveniště. Avšak po několika minutách vždy přijelo auto a několik tuctů mravenců přejelo. Ostatní byli trochu zmatení, ale pohybovali se dál v oné smrtonosné stopě.
Žena si pomyslela: Co mám dělat, abych je zachránila? Dala nohu na okraj silnice do mravenčí stopy, aby je přiměla k návratu. Ale mravenci, jak už to u mravenců bývá, začali přes nohu šplhat a pokračovali ve smrtonosné stopě. A opět přijelo auto a mravence přejelo. Žena běžela do lesa, přinesla větší klacek a položila ho do mravenčí stopy. Ale mravenci, jak už to u mravenců bývá, si našli cestu kolem klacku, navázali na svou pachovou stopu a znovu běhali přes silnici. A opět přijelo auto a mnoho jich zmařilo.
Tu žena uviděla nedaleko rýhu v silnici: „Kdybych tam mohla mravence nasměrovat, potom by se tou skulinou dostali do blízkého lesa, aniž by je něco přejelo.“ Začala tedy mravence nohama popostrkovat, aby je pohnula běžet směrem ke skulině. Skoro jeden metr se jí to dařilo, potom se však první mravenec obrátil a ostatní ho následovali. Běhali ve své obvyklé stopě přes silnici, přijelo auto a další zajelo.
Žena se zoufale napřímila a vykřikla: „Co mám tedy dělat? Musela bych být jedním z vás a mluvit vaší řečí, abych vám mohla ukázat cestu k životu!“
Bůh se stal jedním z nás,
přišel nám vstříc,
mluvil naší řečí
a hledá nás,
aby nám ukázal cestu k životu
a šel po ní před námi jako první.
Jeho jméno Je ježíš.
Nebojme se
mu naslouchat
a hledat ho
a nechat se jím vést.
Neboť o sám
nám naslouchá
a hledá nás!
