Nahlédneme-li do příruček, které naznačují rodinám, co dělat, aby to v rodině klapalo, nacházíme obvykle hned v první kapitole rady týkající se sociální komunikace.
Komunikace - cesta od člověka k člověku
Slovo komunikace je v češtině zdomácnělé. Znamená nejen silnice, ale i cestu od člověka k člověku. Přesně – „spojování“. Jdeme-li hlouběji a hledáme-li, co toto slovo znamenalo v latině, odkud pochází, zjišťujeme, že tam znamenalo „communem rederre – učiniti něco známým více lidem“. Česky „dát k dobru druhým lidem informaci, kterou jsem se dozvěděl“. A nejen to. Znamenalo to i „multum dare“ – dáti toho mnoho, ne tedy pouze „jen tak něco“ (něco nedůležitého, nepodstatného a bezcenného, ale naopak něco, co má pro druhého vysokou hodnotu). O to v komunikaci jde. A proč sociální? Protože se děje mezi lidmi – na rozdíl od té komunikace, která probíhá např. v počítači. A co je vyšší formou komunikace? Sociální interakce – nejen mluvení a usmívání, ale to, jak se chováme, jak řešíme své problémy, jak jednáme – zvláště v těžkých situacích. To, o čem mluví naše činy.
Sociální komunikace je důležitá. Říká nám mnohé o tom, jaké jsou vztahy mezi lidmi v rodině. Vztahy, které jsou mezi členy rodiny, jsou do značné míry formovány tím, jak spolu v rodině komunikujeme (co a jak si sdělujeme).
Nepostradatelnost bytostného rozhovoru
Dialog patří mezi to nejvzácnější, s čím se v sociální komunikaci můžeme setkat. Je to existenciální (bytostný) rozhovor, kdy si dva lidé ujasňují to podstatné ze své jak osobní (individuální), tak i rodinné (sociální) existence – komu a čemu důvěřovat a čemu tak moc věřit, na co je a na co není možno se spolehnout, co je správné a co ne, jak se rozhodnout nejen na malých, ale i velkých křižovatkách životní cesty aj. Přitom ani jeden z účastníků není majitelem pravdy. Všichni ji hledají ve velké nejistotě vzájemnou pomocí. Jestli něco v životě bytostně potřebujeme, potom je to člověk, s nímž bychom mohli (občas) vést takovýto dialog.
