Bylo krásné sobotní ráno, sluníčko se právě vyhouplo na obzor a já jsem si procházkovým krokem vyšlapovala k zastávce tramvaje. Žádný spěch, času bylo dost. Aspoň tak se mi to zpočátku jevilo. Když jedna tramvaj vynechala a čekala jsem dalších deset minut na refíži, stále ještě jsem byla klidná. Ale když se ta další zasekla o pár stanic dál, protože tam byla menší nehoda, to už jsem ty minuty začala počítat. Rozjede-li se to do čtvrt hodiny, pořád ještě mám šanci autobus do Plzně na Florenci chytit. Jenže ono se to nerozjelo. Po chvíli bylo jasné, že už ani nemá cenu na to autobusové nádraží jezdit.

V Plzni právě končil ošetřovatelský kurz svaté Zdislavy. Absolventky kurzu měly v ten den prokázat své vědomosti a já jsem měla být předsedkyní zkušební komise. Všichni tam na mě čekali, začátek byl dohodnut v návaznosti na příjezd autobusu z Prahy. Trapas jako hrom. Mobily tehdy nebyly a vlastně jsem ani u sebe neměla telefonní číslo, na které bych mohla zavolat. Na náhody nevěřím a tudíž na ně ani nespoléhám. Kdysi v mládí (to už je hodně dávno), jsem dost jezdívala stopem. Tenkrát to byl celkem bezpečný a mezi mladými lidmi hodně rozšířený způsob cestování. Zkušenosti jsem tedy měla, ale z podmínek dost odlišných. A kromě toho, to mládí taky už bylo pryč. Zastaví mi někdo? Není to příliš riskantní? Je, ale co mi zbývá, řekla jsem si a vší silou, tak jak radí žalmista, jsem svou starost hodila na Hospodina. A abych si to pojistila, svolala jsem na pomoc hned celé nebe. Vyburcovala jsem nejen Zdislavu, ale všechny svaté. Přece mě v tom nenechají.

Dorazila jsem na výpadovku, stoupla si zády k Plzni, čelem k Praze, modlila se o stošest, ale jenom chvilku. Rozhodně to bylo méně než pět minut. Zatím neprojelo jediné auto. Jak říkám, nic nenechávám náhodě, a tak jsem svoje prosby směřované vzhůru konkretizovala: „Pane Bože, prosím tě, hodně rychle mi někoho pošli. Ale žádného gaunera!“ Sotva jsem to v duchu dořekla, ozvalo se za mými zády: „Paní doktorko, copak tu děláte?“ Že mé naléhavé prosby Bůh vyslyší, o tom jsem nepochybovala. Ale že mi pošle zrovna biskupa Radkovského, toho jsem se věru nenadála. Dupl na plyn, v půli cesty do Plzně můj autobus předjel, zastavil ho, já jsem přesedla a on to stočil na jih, kam měl původně namířeno. Troufá si to snad někdo vysvětlit náhodou?

***

Se svolením převzato z knihy: Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou. Několik kapitol z této knihy naleznete zde